Víkendář: Brexit je vítězstvím demokracie, EU nástrojem oligarchie

V Bruselu se pro vývoj kolem brexitu používá nejčastěji slovo „populismus“. Jean-Claude Juncker po hlasování o brexitu řekl: „Musíme bojovat proti nacionalismu, naší povinností je nenásledovat populisty, ale zahradit jim cestu.“ Mezi evropskými byrokraty, zdá se, není černějšího slova. Jeho význam je ale nejasný a dokonce to někdy vypadá, že by mohlo znamenat „něco, co lidé chtějí, ale já to nechci“. 

V Bruselu jen těžko rozlišují mezi demokracií a populismem. Tam nelze být slušným euroskeptikem, jediným váženým názorem je podpora evropské integrace. Pokud hlasujete proti ní, vaší motivací může být liberální preference pro decentralizaci, otevřenou vládu a boj s velkými korporacemi. Co naplat, stejně se stáváte populistou. Jeden můj kolega z parlamentu, který byl zapáleným křesťanským demokratem, používal slovo populismus velmi často. Kritizoval zejména vlámské snahy o nezávislost. Když jsem se jej zeptal, zda nejsou jen projevem toho, co si lidé přejí, odpověděl: „My politici máme povinnost lidi vést a ne jen dělat to, co oni chtějí.“ Podle mého mínění ale schvalování legislativy, které obecně odpovídá veřejnému mínění, znamená demokracii a ne populismus. 

Zákonodárci by na druhou stranu určitě měli jednat podle svého svědomí a zdravé ohledy na postoje veřejnosti by tomu neměly stát v cestě. Všichni politici si procházejí chvílemi, kdy se domnívají, že většina našich voličů se v něčem mýlí. V takovém případě platí to, co řekl Edmund Burke: „Váš politický zástupce vás zrazuje, pokud se vzdá svého úsudku kvůli tomu, aby vám slepě sloužil.“ 

Populismus je naopak stav, kdy nějaká elita vládne ve svém vlastním zájmu a ne v zájmu celé populace. K tomu mají vládnoucí elity zčásti tendenci vždy: Zavedené politické strany se snaží zákonem ztížit příchod stran nových, velké korporace se o to samé snaží směrem k hrozbě nové konkurence, velké banky se snaží přesvědčit politiky, že jim musí ve zlých časech pomáhat a podobně. Pokud se v takových případech objeví protesty proti populismu, je to jen správně. 

Můžeme tedy vlastně říci, že určitá míra populismu je typická pro každou demokracii, protože lidé budou vždy sledovat zejména vlastní cíle. Jde o jeho míru a intenzitu. A zde můžeme jasně rozlišit mezi britskými euroskeptiky na straně jedné a subjekty, jako je Podemos, Národní fronta, Tea Party i lidmi jako Bernie Sanders a Donald Trump na straně druhé. Volání po britské suverenitě není protekcionismem či nacionalismem. Se zmíněnými subjekty mají Britové společnou jen frustraci ze zavedených elit a systému. K tomu značně přispěla válka v Iráku a pocit, že byla rozpoutána na základě lží. Tyto lži vytvořily propast mezi politiky a společností jak ve Velké Británii, tak v USA. 

Dalším negativním faktorem byla úvěrová krize, která vzala peníze střední a nižší třídě a přesunula je k ... těžko říci, ke komu vlastně. Zachráněni byli každopádně někteří velmi bohatí lidé a držitelé dluhopisů, a to před důsledky jejich vlastních chyb. Není vinou veřejnosti, že její důvěra v systém se potom propadla. V neposlední řadě pak probíhá masový přesun populace. Tento „Vo¨lkerwanderung“ byl doposud v časech míru nevídaný. 

Minulé léto jsem pracoval jako dobrovolník v jižní Itálii, kam přicházeli povětšinou mladí hoši ze západní Afriky. Většina z nich podnikla dobrodružnou cestu přes Saharu a Středozemní moře. Byli odvážní, optimističtí a já jsem postupně docházel k názoru, že bych na jejich místě jednal stejně. Utíkali před perzekucí, válkou, korupcí, útlakem. Když se dostali na břeh, hned se ptali, kde je Wi-Fi. Tím nechci říct, že měli chytré telefony a tudíž žádnou pomoc nepotřebovali, Naopak, jejich telefon byl často tím jediným majetkem, který měli. Právě tyto telefony jsou hybnou silou celé migrační vlny a předchozí generace by o ní nemohli ani uvažovat. 

V zemích, do kterých tito uprchlíci přicházejí, si je společnost vědoma, že jejich příliv sílí. Politici slibují, že s tím něco učiní, ale někteří voliči se domnívají, že ve skutečnosti na ničem nepracují. Uvažují nad tím, zda jejich politici ve skutečnosti nemají jiné zájmy a nevnímají imigranty jako zdroj levné pracovní síly, která bude prospívat právě jim. 

Pokud dáme vše dohromady, lidé v Británii vidí to, že politici posílali mladé muže do války na základě lží, brali peníze daňovým poplatníkům, aby je dávali bohatým, a podporovali imigrační politiku, která má pomáhat velkým korporacím, ale ne lidem. I když se s takovým hodnocením plně neztotožňuji, je mi jasné, proč se vytvořila tak hluboká propast mezi politiky a společností. Jak tuto propast zase uzavřít? Pokud budeme hlasování o brexitu nálepkovat jako populistické, jde o špatnou diagnózu. Možná bylo hlasování pochopitelnou chybou, která vznikla na základě přílišného zjednodušování.

Ve světle současných oligarchických tendencí je ale tato chyba pochopitelná. Uvažme například, že lidé, kteří pracují pro EU, mají výjimku z placení daní v domovské zemi a namísto toho platí evropskou daň s konstantní sazbou 21 %. Jinak řečeno, evropští byrokraté činí rozhodnutí, která mají obrovský fiskální dopad na běžné lidi. Sami se těmto důsledkům ale vyhýbají. Pokud toto není oligarchie, co už by jí bylo? Takový systém panoval za dob šlechty, ale my jsme si ho znovu vytvořili v Bruselu. Nejde přitom o žádnou výjimku – celý systém EU je nastaven tak, že bere peníze běžným lidem a dává je těm šťastnějším, kteří jsou na tom správném místě. 

Podle mého mínění je řešením popsaných problémů více demokracie a její přesun na lokální úrovně. O zdanění a vládních výdajích by měly mnohem více rozhodovat rady odborníků. Měli bychom více používat referenda. A celé by to nemělo být jen jednorázovým přesunem moci někam jinam, ale posunem k větší demokratičnosti. 

Autor: člen Evropského parlamentu Daniel Hannan.

(Zdroj: The American Conservative)