Hlasování o sazbách Fedu ovlivňují osobní zkušenosti členů FOMC s inflací, tvrdí výzkum

Významnou roli při rozhodování FOMC hrají osobní zkušenosti členů výboru s inflací, tvrdí nový výzkum. Nabourává tak představu, že vrcholní představitelé Fedu spoléhají především na objektivní analýzy stavu ekonomiky. Zároveň tak výzkum poukazuje, na co by se „věštitelé“ rozhodování Fedu o sazbách měli více zaměřit – na věk jednotlivých členů FOMC.

Z odhadování toho, jak se při hlasování Federálního výboru pro operace na otevřeném trhu (FOMC) bude chovat každý z jeho dvanácti hlasujících členů, se stal oblíbený „sport“ mezi makroekonomy a finančními novináři. Svým způsobem tato záliba připomíná například takzvané „kremlology“, kteří se jen s minimem indicií za studené války (ale čím dál více i dnes) snažili odhadnout, co se děje za zdmi moskevského Kremlu.

Se zajímavým pohledem na rozhodování členů FOMC přišel výzkum trojice ekonomů z Kalifornské univerzity v Berkeley a z Michiganské univerzity. I přesto, že členové FOMC mají doktoráty z ekonomie a spadá pod ně ohromný analytický aparát, výzkum ukázal, že hodně záleží také na tom, jaké mají osobní zkušenosti s inflací – takže v podstatě na věku daného člena FOMC.

Jako inspiraci ke studii a příklad uvádějí mediální debatu o „generační obměně“, když v roce 2014 opustil řady FOMC Charles Plosser (ročník 1948) z filadelfského Fedu a Richard Fisher (ročník 1949) z dallaského Fedu, tedy dva ekonomové pamatující dvoucifernou inflaci z prostředku sedmdesátých let a ze začátku osmdesátých let.

Za Plosserova dospělého života tak byla roční inflace v USA v průměru 3,8 procenta, zatímco za života Narayany Kocherlakoty (ročník 1963, nejmladší člen FOMC) z minneapolského Fedu jen 2,5 procenta. Není tak prý náhodou, že Kocherlakota patřil k největším zastáncům expanzivní měnové politiky Fedu, zatímco generace monetaristů ze sedmdesátých let se na tato opatření dívala více skepticky.

Výzkum skutečně dokázal najít statisticky významnou spojitost mezi osobními zkušenostmi jednotlivých členů FOMC s inflací (vyjádřenou právě průměrnou inflací za jejich dospělého života) a jejich hlasováním o sazbách, inflačními očekáváními a dokonce i tónem jejich veřejných projevů (podle nichž se profilují jako holubice nebo jestřáby). Měnová politika Fedu pak odráží tuto názorovou pluralitu.

I přes velký analytický aparát, který má každý z členů FOMC k dispozici, to tak vypadá, že podstatným faktorem v jejich rozhodování jsou i jejich vlastní subjektivní zkušenosti. Průměrný věk členů FOMC tak může hodně napovědět o měnové politice Fedu.

Výsledky studie by také mohly naznačovat, že zkušenosti s inflací ovlivňují například i názory centrálních bankéřů napříč zeměmi. Nemusí tak být náhodou, že Německo, které v meziválečném období prožilo jednu z nejdrtivějších hyperinflací všech dob, již delší dobu apeluje na ECB a přeje si zvýšení sazeb.