Ukradneme nebo vrátíme? Bohatí a chudí se příliš neliší

„Skrblíky“ zajímají jen jejich peníze, blaho druhých je jim ukradené, říkají rozšířené stereotypy. Jiné naopak tvrdí, že to jsou právě chudí lidé, kteří jsou více „na peníze“, právě protože jenom ti bohatí ví, že si všechno za peníze nekoupí. Naději na to, že všichni lidé jsou stejní a pokud by měli stejné příjmy, chovali by se stejně, však dodává nový ekonomický výzkum zveřejněný na serveru NBER.

Některé studie stereotypy částečně potvrzují – bohatí spíše obcházejí daně, přispívají méně často na charitu, ale o to více porušují dopravní předpisy. Toto chování však může být dané právě a pouze tím, že mají více peněz – například fakt, že bohatí lidé riskují na silnici pokutu, může být jen výsledkem toho, že si ji mohou spíše dovolit zaplatit a nikoliv nějakými jejich vnitřními antisociálními rysy, kterými by se lišili od ostatních.

Ekonomové z Kalifornské univerzity v San Diegu, NYU a Erasmovy rotterdamské univerzity na tato omezení předchozích studií mysleli a pokusili se přijít s experimentem, který je dokáže podchytit.

V rámci pokusu výzkumníci poslali 180 bohatým (v průměru s majetkem 2,5 miliónu eur) a 180 chudým (majetek průměrně 27 tisíc eur) domácnostem obálky s přáním od dědečka svému vnukovi a sledovali, zda „chybně doručené“ zásilky účastníci pokusu vrátí na poštu, či nikoliv. Obálky byly průhledné a v některých případech obsahovaly pěti- nebo dvacetieurovky, nebo karty, které umožní (pouze správnému adresátovi) poslat si 5 či 20 euro přímo na účet.

Bohatí vraceli častěji

Výzkum ukázal, že až 81 procent bohatých domácností obálku vrátilo, zatímco jen 39 procent chudých domácností se uchýlilo k tomuto „společensky prospěšnému“ aktu. Méně majetné domácnosti vracely dopisy tím méně častěji, čím více se oddalovalo datum poslední výplaty. Také přáníčka spíše nevracely, pokud v nich našly peníze. To potvrzuje teoretický model, podle kterého finanční tlak na domácnost snižuje její „pro-sociální“ chování.

Pokud se podle tohoto modelu upraví všechna sesbíraná data, ukazuje se, že bohatí i chudí lidé nejsou ve své náchylnosti vykazovat společensky prospěšné chování odlišní, přičemž ti chudí si to akorát nemohou úplně vždy „dovolit“. Jinými slovy – všichni jsou stejní, chudoba akorát snižuje pravděpodobonost „pro-společenského“ kooperativního chování. Toto zjištění může pro některé poskytnout argumenty pro štědřejší sociální politiku nebo rozvojovou pomoc.

Ekonomové si jsou samozřjmě vědomi specifikami Nizozemska, kde průzkum probíhal. Mezi ně například patří, že je zde velmi nízká korupce, což má zřejmě vliv na vyšší „počestnost“ bohatých lidí, než právě v zemích s vysokou korupcí, kde je velký majetek často spojený právě s touto trestnou činností. V takových zemích by „společensky neprospěšné“ chování a sobeckost měly s objemem bohatství zřejmě vyšší spojitost.