Víkendář: Katastrofy jako ekonomický lék?

Řada lidí volá po návratu do let, kdy ekonomický boom doprovázel rozmach střední třídy a v ekonomice nepanovala hluboká příjmová nerovnost. Jenže většinou zapomínáme, že ty doby byly důsledkem druhé světové války. Právě ta totiž fungovala jako katalyzátor důležitých změn ve společnosti včetně rozvoje odborů, rozšíření práva volit a vytvoření státu blahobytu. Během války a po ní se stát uchyloval k agresivním intervencím do ekonomiky, ničil třídu nejbohatších lidí a směřoval zdroje k pracujícím. Ekonomové hovoří o letech 1914 – 1945 jako o Velké kompresi. Tehdy totiž došlo k velkému snížení nerovnosti, ale dopady těchto změn byly znatelné ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech. Poté se směr otočil a příjmová nerovnost se začala opět zvyšovat.

Podobný proces vyrovnání bohatství ve společnosti je v naší moderní historii jedinečný, ovšem z dlouhodobějšího hlediska nejde o nic výjimečného. Nerovnost je otisknuta do DNA naší civilizace od doby, kdy jsme začali obhospodařovat půdu. A k jejímu snížení docházelo pouze v důsledku šoků, které zvrátily zaběhnutý řád. Tyto šoky měly čtyři základní podoby: Masová mobilizace a válka, násilné revoluce, kolaps státu a katastrofické epidemie. Na konci podobných šoků se propast mezi nejbohatšími a nejchudšími vždy snížila. Konkrétním příkladem může být občanská válka v USA. Ta sice odstartovala kariéru lidí jako John D. Rockefeller či Andrew Carnegie. Ovšem také zruinovala otrokáře Jihu a pomohla snížit ekonomickou nerovnost.

Dalším příkladem jsou revoluce v Rusku, Číně a dalších zemích, během kterých byl zkonfiskován a přerozdělen majetek bohatých. Zároveň byly zvýšeny mzdy a mezera v příjmech a bohatství tak byla snížena dosud nezaznamenaným způsobem. Předchozí revoluce nebyly ani zdaleka tak extrémní a tolik krvavé. Podobně jako revoluce působí i násilné konflikty, které zničí celý stát a s tím i vrstvu bohatých a mocných lidí. Během podobných kolapsů trpí sice všichni, ale právě ti nejbohatší ztrácejí nejvíce. Příkladem takového kolapsu je zánik Říma.

Lidem v jejich schopnosti páchat tak obrovské škody, že vyrovnají nerovnosti ve společnosti, zdatně konkurují nemoci. Nemoci jako středověká černá smrt či epidemie spalniček a neštovic, která postihla Nový svět po roce 1492, si vyžádaly tolik lidských životů, že vzrostla cena pracovní síly a naopak ceny půdy a kapitálu se propadly. Lidé se pak šatili lépe a lépe se stravovali, osud bohatých elit se naopak otočil k horšímu.

Neexistují ale méně drastické metody, jak snížit nerovnost? Historie moc optimismu nenabízí. Pokud proběhly nějaké pozitivní a efektivní pozemkové reformy, bylo to jen díky hrozbě násilí (příkladem jsou reformy v Mexiku, Jižní Koreji či Tchaj-wanu). Makroekonomické problémy, které se dostavily například v roce 2008, se bohatých dotýkají jen okrajově. Demokracie sama o sobě nedokáže nerovnost soustavně snižovat. Ekonom Simon Kuznets sice v padesátých letech tvrdil, že ekonomický růst bude doprovázen spravedlivějším rozdělením zdrojů. Došlo k tomu ale většinou jen v zemích, kde se růst dostavil po nějaké válce či revoluci. Latinská Amerika, která se v minulém století většině vážných konfliktů vyhnula, se poklesu nerovnosti příjmů a bohatství netěšila.

Pokud je tedy historie relevantním vodítkem, pak opětovný nárůst nerovnosti, který začal v osmdesátých letech, není vlastně žádným překvapením. Po násilném vyrovnání příjmů a bohatství ve společnosti totiž vždy přijde období, kdy se rozdíly začnou opět zvyšovat – populace se zotaví z nemocí, padlý stát je nahrazen novým systémem. V současné době se tak nedá čekat, že by některá ze zmíněných čtyř sil opět způsobila obrat. Technologie eliminují pravděpodobnost velkého válečného konfliktu, násilné revoluce už ztratily svůj šarm, většina států je odolnějších, než tomu bylo v minulosti. A pokroky v genetice pomohou lidstvu eliminovat hrozbu nových nemocí.

Dokonce i evropské státy blahobytu v současné době zápasí s příjmovou nerovností a v následujících desetiletích bude situace kvůli demografickému vývoji a imigraci ještě složitější. K tomu se může přidat technologický pokrok a automatizace výroby s jejím dopadem na trh práce. Můžeme se snažit o snížení nerovnosti ekonomickou politikou, ale historie ukazuje, že společnost se pomocí regulace a podobných nástrojů k větší rovnosti neposouvá. Pomohla jí v tom jen velmi smutná období naší minulosti.

Autor: Walter Scheidel

(Zdroj: The Atlantic)