Pikkety: V komunistické Číně je už větší nerovnost v příjmech, než ve Francii

Akademici z Pařížské školy ekonomie (mezi nimi například známý autor Thomas Pikkety) a Kalifornské univerzity v Berkeley posbírali další data ohledně vývoje nerovnosti v příjmech a bohatství ve světě. Díky nim se jim například podařilo objevit, že Francie je, co se příjmů týče, více rovnostářská, než oficiálně komunistická Čína.

I když autoři studie upozorňují, že jejich data jsou ještě nedokonalá a chtějí je dále rozšířit, zejména o údaje z rozvojových ekonomik, dá se z nich už teď leccos vyčíst. Databáze je součástí projektu The World Wealth and Income Database a je volně přístupná.

Na základě dat z dotazníků a daňových přiznání se ekonomům podařilo zjistit, že v Číně v roce 2015 jedno procento občanů s nejvyššími příjmy pobíralo zhruba 13 procent celkového národního příjmu. Za podotknutí stojí, že kvůli daňovým únikům a tendenci podceňovat svůj příjem v dotazníku je podle vědců procento ve skutečnosti nejspíše ještě větší. Přitom ještě na konci sedmdesátých let tato hodnota byla někde pod 6 procenty.

Nominálně komunistická Čína je podle nových dat minimálně od roku 2002 méně rovnostářská, než Francie, kde procento obyvatelstva s nejvyššími příjmy pobírá okolo deseti procent národního příjmu. 20 procent národního příjmu pobírá setina obyvatelstva v USA. Je nutné podotknout, že výzkum počítá příjmy před zdaněním.

Kolik procent národních příjmů pobírá horní jedno procento? Čína (červeně), USA (modře) a Francie (žlutě), 1978-2015

Zdroj: NBER

Co se týče ostatních příjmových skupin, růst chudší poloviny obyvatelstva v USA i Číně od konce sedmdesátých let klesá, zatímco ve Francii spíše stagnuje. Jak však podotýkají vědci, masivní růst celkového národního příjmu v Číně – od roku 1978 do roku 2015 vzrostl o 811 procent – zatím dokáže od zvyšující se nerovnosti odpoutat pozornost. Tak jednoduché už to není v USA, kde ve stejném období národní příjem vzrostl o 59 procent.

Kolik procent národních příjmů pobírá spodních 50 procent? Čína (červeně), USA (modře) a Francie (žlutě), 1978-2015

Zdroj: NBER

Výzkum se však nezastavuje u příjmů, ale řeší například i poměr soukromého bohatství k národním příjmům – respektive, vyjadřuje objem veškerého soukromého vlastnictví v zemi v procentech celkového národního příjmu. Soukromé bohatství ve zkoumaných zemích rostlo, přičemž Čína se dostala na hodnoty přes 550 procent a je tak po USA hned druhá.

To se dá snadno vysvětlit privatizací státního majetku – zatímco ještě v roce 1978 bylo zhruba 70 procent všeho majetku v Říši středu ovládáno centrální vládou, dnes to je jen 30 procent. V západních zemích ve stejném období tento poměr klesl z hodnot okolo 20 procent k hodnotám okolo nuly.

Procento Číňanů vlastní třetinu majetku v zemi

Poslední oblastí, kterou se akademici zabývali, je nerovnost v bohatství, přičemž podotýkají, že kvůli globalizaci finančního systému je často obtížné majetek nejbohatších lidí na světě vystopovat a sečíst.

Tentokrát měli ekonomové k dispozici data za delší časový úsek. Na konci devatenáctého století byla nerovnost nejvyšší v Británii, kde jedno nejbohatší procento obyvatelstva vlastnilo 70 procent všeho bohatství v zemi, ale postupně se rozdíl snižoval. V polovině šedesátých let se tento poměr ve všech zemí zmíněných ve studii přiblížil k hodnotě okolo 30 procent. Historici tento fenomén většinou přisuzují masivní destrukci soukromého majetku ve válce a levicovou politikou západoevropských vlád ve snaze zabránit šíření komunismu.

Ke konci sedmdesátých let se však nůžky opět začaly rozevírat v USA, společně s finanční deregulací, a ke konci devadesátých let začal tento nepoměr růst i všude jinde. V Čínské lidové republice nyní jednomu procentu obyvatel patří 30 procent bohatství v zemi. Ekonomové to vysvětlují masivní privatizací, ale i rostoucí cenou nemovitostí v Říši středu.

Kolik procent bohatství v zemi patří nejbohatšímu procentu? USA (světle modrá), Británie (tmavě modrá), Francie (žlutá), Čína (zeleně)

Zdroj: NBER

Na závěr akademici podotýkají, že různé politiky a instituce evidentně ovlivňují tempo růstu nerovnosti v příjmech i bohatství a levicově orientovaným voličům a politikům tak dávají naději, že se zákony trhu dají úspěšně „krotit“, jako například ve Francii. Na druhou stranu varují, že rapidní hospodářský růst v rozvojových zemích nemusí v kontextu rostoucí nerovnosti uvnitř těchto zemí znamenat, že se skutečně zvyšuje životní standard pro všechny obyvatele.