ČNB bude mít brzy záporný kapitál. Může zkrachovat? Ne tak docela, ledaže by ...

V případě ČNB (ale i mnohých jiných bank) klesl kapitál do záporu především v důsledku kurzových ztrát na cizoměnových aktivech. Tahle aktiva se do bilance centrálních bank dostávají obvykle jako důsledek devizových intervencí - tedy tak, že daná centrální banka brání přílišnému posilování kurzu místní měny tím, že vydává čím dál větší množství této měny a kupuje za ni cizí měny. Proto najdeme banky se záporným kapitálem především v okruhu takzvaných emerging markets, které často čelí přílivu zahraničního kapitálu, a tudíž pociťují tlak na posilování domácí měny.

Co se týče ČNB, v roce 2007 měla kapitálová díra v bilanci ČNB rozsah až hrozivých 5 % HDP. To už je pořádné manko. Každému, kdo někdy vedl nějakou firmu nebo aspoň dával pozor ve škole na hodinách podnikové ekonomiky, při čtení těchto čísel musejí hrůzou vstávat vlasy na hlavě. Žádný údaj z účetnictví firmy přece není jasnějším signálem její smrti než právě záporný kapitál, nota bene v rozsahu několika procent HDP.

Záporný kapitál značí, že nekapitálová pasiva firmy jsou vyšší než její aktiva. Nejpozději v den, kdy je třeba pasiva – dejme tomu úvěry nebo dluhopisy – splatit, se při záporném kapitálu ukáže, že na to zkrátka nemá, a skončí v insolvenci.

Jedinou záchranou může v takové situaci být vyhlídka skvělých budoucích zisků: taková naděje může věřitele firmy obměkčit a vést k tomu, že firma dostane šanci v podobě reorganizace a překlenovacích úvěrů namísto okamžité likvidace. Pokud to ale funguje takhle, tak jak je potom možné, že centrální banky přežívají se záporným kapitálem třeba i celá léta?

Dalo by se říci, že v jejich prospěch svědčí právě vyhlídka budoucích zisků. Ovšem pozor, zisk centrální banky vzniká velmi specifickým způsobem. S růstem ekonomiky roste i potřeba peněz, a peníze produkuje právě centrální banka. Do ekonomiky nové peníze dodává přes vklady, které u ní mají privátní banky, a to takto: od některé privátní banky centrální banka převezme určité aktivum, třeba státní dluhopis, a na oplátku navýší dané privátní bance zůstatek na jejím vkladu – abrakadabra, nové peníze jsou na světě.

Výdělek centrální banky vzniká potom tak, že aktiva, která si centrální banka popsaným způsobem nově zakoupila, jí obvykle nesou vyšší výnos, než kolik vyplácí privátním bankám na jejich vkladech vedených na pasivní straně její bilance. (V současném období záporných výnosů z mnoha dluhopisů už nemusí platit ani toto, ale to je pravděpodobně jen přechodný stav.)

Tento obvyklý centrálněbankovní zisk, označovaný v učebnicích jako „ražebné“, ještě naroste, pokud privátní banky aspoň část svých zůstatků u centrální banky promění na hotovost – třeba proto, že vzroste poptávka veřejnosti po držbě peněz v hotovosti. Za to, že banky, firmy a domácnosti drží hotovost, jim totiž centrální banka nemusí platit zhola nic.

Centrální banka tak má za normálních okolností zaručeno, že její hospodářský výsledek bude kladný. Naproti tomu situace ČNB od konce 90. let, tedy dlouhodobý tlak na posilování domácí měny, boj proti tomuto tlaku a výsledná držba velkých cizoměnových rezerv, to vše je příklad okolností, které v uvedeném smyslu normální nejsou. Proto bylo ražebné po celá léta v hospodaření ČNB zastíněno ztrátami v důsledku posilující koruny.

Trend posilování koruny se po dobu poslední finanční krize vytratil, ale asi se zase vrátí (Graf 3).

Nejspíš ale už nebude tak silný jako třeba před 15 lety a bude pozvolna dále slábnout. Lze tedy předpokládat, že i hospodářský výsledek ČNB se po opuštění nynějšího kurzového závazku postupně, řekněme v horizontu jedné nebo dvou dekád, vrátí na kladnou úroveň odpovídající ražebnému (Cincibuch a kol., 2009).

Z pohledu standardní insolvenční logiky tedy lze říci, že záporný kapitál ČNB není důvodem k likvidaci naší centrální banky, nýbrž že si ČNB zaslouží „reorganizaci“, přesněji řečeno prostě jen trpělivost: nechme ji bez nějakých revolučních zásahů fungovat jako doposud, a měli bychom se dříve nebo později dočkat doby, kdy se její kapitál díky ražebnému opět vyhoupne nad nulu.

Standardní insolvenční logika tedy vede v situaci ČNB k velmi milosrdnému závěru. Pečlivější úvaha ale ukáže, že insolvence v případě centrální banky – bez ohledu na ražebné nebo jiné faktory zisku a ztráty – vlastně nehrozí v žádném případě.2

Základním předpokladem úvah o insolvenci je totiž konečný termín splatnosti závazků firmy: přijde den, kdy firma musí své dluhy podle příslušných smluv splatit svým věřitelům. Závazky centrální banky však mají podobu především hotovosti a vkladů privátních bank v měně, kterou daná centrální banka vydává. Pokud tedy bude chtít například některá privátní banka, aby jí byl její vklad vyplacen, centrální banka to může provést „rolováním“, tedy zase jen vystavením vkladu nebo vyplacením hotovosti v téže měně. Souhrn hotovosti a vkladů bank u centrální banky tedy má de facto nekonečný termín splatnosti.

Strach z insolvence centrální banky, vyvolaný například právě pohledem na její ztráty nebo záporný kapitál, může vést politiky k zásahu do fungování centrální banky v podobě „záchranné rekapitalizace“. Po ní pak můžou následovat (třeba politicky motivované) změny ve „špatně hospodařícím“ vedení banky.

 Strach z insolvence centrální banky může také odrazovat například zahraniční investory. V extrémním případě pak může firmy a domácnosti v dané zemi dotlačit k „runu (útoku) na měnu“, čímž se rozumí hromadné vybírání vkladů a přesouvání veškeré hotovosti do cizích měn.

Za jistý velmi zvláštní – a asi jediný možný – druh insolvence centrální banky v její vlastní měně bychom snad mohli považovat „dobrovolnou insolvenci“. Máme tím na mysli měnovou reformu, při níž centrální banka náhle administrativně sníží reálnou hodnotu svých závazků. Například může každý držitel bankovky s nominální hodnotou 100 dostat zákonnou povinnost tuto bankovku vyměnit v centrální bance za novou bankovku s hodnotou 50, aniž by ale zároveň klesly na polovinu všechny ceny v ekonomice. Právě takovou akci zažilo například Československo na konci května 1953.

Další forma selhání centrální banky může nastat v případě zlatého (nebo jiného komoditního) standardu nebo fixního kurzu. V těchto režimech totiž daná centrální banka sama na sebe uvalila závazek, že zájemcům předá – samozřejmě výměnou za svá pasiva – zlato, resp. danou cizí měnu. Může se pak přihodit, že taková centrální banka veškeré své zlato nebo cizoměnové rezervy rozprodá a že není schopna svůj závazek nadále plnit. Toto selhání může centrální banka vyřešit odvoláním příslušného závazku. Nenastane tak ale její krach z hlediska účetnictví, nýbrž „pouze“ z hlediska její důvěryhodnosti. Přesně takto skončil v roce 1971 slavný systém pevných kurzů označovaný jako Bretton-Woods, když Američanům začalo docházet zlato, za které slíbili od kohokoli kdykoli odkoupit dolary.