Zvyšují centrální banky bezpečnost finančního systému, nebo mu škodí?

Banky nakupují riziková aktiva a používají k tomu peníze, které jim půjčují lidé ve snaze investovat do bezpečných aktiv. Celý proces tak stojí částečně na určitém klamu a také na explicitní podpoře ze strany vlády, která bankám umožňuje získávat peníze od opatrných střadatelů. Podpora ze strany vlády probíhá mimo jiné tak, že je bankám umožněno získat půjčky od banky centrální, a to v neomezeném množství a za relativně nízkých sazeb. Centrální banka tak vykonává funkci „věřitele poslední instance“ a banky díky ní mohou získat zdroje během paniky. Nemusí pak prodávat riziková aktiva se ztrátou.

Teoreticky stačí pouhé vědomí toho, že centrální banka v případě problémů popsaným způsobem zakročí a věřitelé bank budou natolik klidní, že celý mechanismus ani nebude nutno použít. K žádné panice totiž nedojde. Ve výsledku by měl být celý systém bezpečnější, než kdyby žádná centrální banka neexistovala. Nový výzkum Banky pro mezinárodní vypořádání BIS ale ukazuje, že reálný svět je trochu složitější. Mark Carlson a David Wheelock totiž zjistili, že když byl v roce 2013 vytvořen Federální rezervní systém, banky na to zareagovaly nákupem rizikovějších aktiv. Jak píší tito ekonomové: „Když byl zaveden systém podpory likvidity, bankovní instituce se začaly chovat tak, že vzrostl počet případů, kdy bylo tohoto systému třeba.“

V období před vznikem Fedu držely velké banky v New Yorku a Chicagu asi čtvrtinu svého portfolia v aktivech, která bylo možné jednoduše rychle prodat. Poté ovšem podíl těchto aktiv klesl na pouhých 10 %. Ve skutečnosti se ale k financím z Fedu mohla dostat jen malá část bank. Jedním z důvodů prudkého propadu ekonomiky v době Velké deprese bylo přeceňování schopnosti získat rezervy z Fedu ze strany mnoha bank. Banky tak na základě příliš vysoké důvěry v půjčky od centrální banky zvyšovaly podíl rizikových aktiv, ale rostla i jejich zadluženost. Týkalo se to zejména řady menších regionálních bank, které se začaly chovat jako velké finanční instituce.

Vyšší míra zadlužení znamená, že v případě problémů je méně zdrojů na ochranu vkladů. Střadatelé by v takovém případě měli být opatrnější, ale podle zmíněných ekonomů a jejich studie se tak kvůli vytvoření Federálního rezervního systému nestalo. Celkově na jeho základě došlo k obohacení akcionářů bank a jejich zaměstnanců, jejich věřitelé naopak tratili. Studie také dochází k závěru, že nový systém dokonce snížil bezpečnost finančního systému. Je možné, že následné reformy to zčásti napravily, ale ani dnes není zcela jasné, zda se Fedu daří stabilizovat ekonomický cyklus.

Koneckonců už Christina Romer v devadesátých letech poukazovala na to, že ekonomický cyklus je v poválečném období podobně rozkolísaný, jako tomu bylo před vytvořením Fedu. Následující tabulka porovnává směrodatnou odchylku u průmyslové výroby, hrubého národního produktu, produkce komodit a nezaměstnanosti, a to v obdobích 1886–1916, 1920–1940 a 1948–1997:

Autor: Matthew C Klein

(Zdroj: FTAlphaville)