Jak se nový italský premiér popere s problémovými bankami?

Itálie má nového premiéra – bývalého ministra zahraničí Paola Gentiloniho, který chce pokračovat skoro se stejným týmem jako jeho předchůdce Mateo Renzi.

Trhy to včera přijaly velice pozitivně a italské akcie na rozdíl od německých nebo francouzských mířily vzhůru. Brzy se ale může ukázat, že radost byla předčasná. Novou (pravděpodobně přechodnou) vládu čekají nelehké úkoly, s nepopulárními řešeními, při kterých může lehce sbírat body “anti-evropská” opozice. Vedle změny volebního zákona se v tuto chvíli jedná především o pomoc s pročištěním italských bank.
Symbolem italských problémů je v tuto chvíli nejstarší světová banka Monte dei Paschi, která neprošla zátěžovými testy ECB a potřebuje sehnat nový kapitál v celkovém objemu alespoň 5 miliard eur a pak se zbavit špatných úvěrů v celkové hodnotě okolo 28 miliard eur. Pokud se jí v nejbližších dnech nepodaří sehnat na trzích nový kapitál, hrozí jí nevýhodná přímá státní pomoc. Kapitál se částečně snaží sehnat přímým prodejem akcií na trhu, ale především přesvědčováním investorů, aby vyměnili stávající dluhopisy za nové akcie. Pokud v nejbližších dnech banka neuspěje, bude jí muset kapitálově pomoci přímo italská vláda. Podle nových evropských pravidel ale nejprve budou muset odepsat část ze svých investic akcionáři a juniorní držitelé dluhu.Jak moc a zda budou eventuálně drobní investoři (kterých není vůbec málo) kompenzováni, nikdo neví. Záleží to do velké míry na tom, jaký plán konkrétně italská vláda dohodne s Evropskou komisí i na tom, kolik kapitálu sežene Monte Dei Paschi před přivoláním státní “záchranné brzdy”. Je to trochu paradoxní situace…, čím více investorů v tuto chvíli management banky přesvědčí, aby vyměnil své dluhopisy za akcie, tím větší šance, že zbývající držitelé dluhopisů ponesou nižší ztráty. A naopak, když budou všichni držitelé dluhopisů spoléhat na to, že jejich ztráty budou nakonec nízké a nebudou z tohoto důvodu chtít vyměnit své dluhopisy za akcie, mohou se nakonec všichni dočkat výraznějších ztrát na svých dluhopisových investicích.
Ať už tato hra dopadne jakkoliv, zdá se být jasné, že celková kapitálová pomoc italským bankám není pro italskou vládu nestravitelné sousto. Skutečně nejslabší hráči potřebují pravděpodobně 10-15 miliard eur, což není více než 1 % stávajícího italského dluhu. Jde tedy primárně o to, aby pomoc byla politicky únosná pro domácí střadatele a alespoň rámcově v souladu s novou evropskou legislativou a především, aby restrukturalizační plány vedly k efektivnějšímu italskému bankovnímu systému. Itálie je pořád zemí, která má více bankovních poboček nežli pizzerií.

Jan Bureš, hlavní ekonom Poštovní spořitelny