Keynes vs. Hayek: Kdo nakonec vyhrál?

Relevance keynesiánské ekonomie značně stoupá během ekonomického útlumu, ovšem Hayekovy myšlenky bývají nejvíce aplikovány během ekonomického boomu. Keynes ani Hayek by to pravděpodobně neuvítali, protože v obou případech šlo o velmi sebevědomé muže.

Keynes by pravděpodobně nesouhlasil s tím, že jeho myšlenky jsou méně relevantní během boomu, kdy se ekonomika blíží plné zaměstnanosti a inflace roste. Proticyklický management poptávky totiž znamená i to, že víme, kdy vládní výdaje omezit. Sám Keynes Hayekovi jasně řekl, že by své následovníky s potěšením praštil přes prsty, kdyby jeho myšlenky překrucovali tak, jak by se jim hodilo. Keynes ale bohužel zemřel v roce 1946, tedy krátce po jeho konverzaci s Hayekem. Zemřel také příliš brzy na to, aby mohl plně rozpracovat své teorie a jejich detaily.

Hayek by také pravděpodobně nesouhlasil s tím, že jeho varování před plíživým šířením vládní moci a intervencí jsou méně relevantní během ekonomického útlumu. Nesouhlasil s Keynesovými návrhy na vládní výdaje financované deficity, které měly zabránit hlubším propadům ekonomiky. Nevěřil ani tomu, že jim zabránila monetární politika tak, jak tvrdil Milton Friedman. Hayek dokonce jednou řekl, že Keynes a Friedman toho mají více společného, než on sám s kterýmkoliv z nich. Hayek věřil, že pohyby cen jsou nutné pro obnovení rovnováhy v ekonomice a intervence ze strany vlády problémy jen zhoršují. K tomu ještě omezují svobodu jedince.

Tyto a podobné myšlenky si lze přečíst v knize Nicholase Wapshotta „Keynes-Hayek: the Clash that Defined Modern Economics“, která pojednává o sporech těchto dvou ekonomů, které „definují moderní ekonomii“. Kniha také velmi dobře poukazuje na to, že o obou ekonomech máme často mylné představy. Keynes byl například urputným kritikem socialistů. Hovořil o tom, že vyšší vládní výdaje, které měly bránit dlouhodobému propadu ekonomiky, sníží pro společnost atraktivitu extrémistických myšlenek. Keynes stejně tak tvrdil, že „vláda nemá dělat věci, které už dělají lidé a které by dělala jen o něco málo lépe či hůře“. Vláda by se podle něj měla věnovat jen tomu, čemu se soukromý sektor nevěnuje vůbec.

O Hayekovi je známo, že byl ohledně role vlády v ekonomice nesmlouvavý. V soukromých rukách mělo podle něj zůstat vše od vzdělávání, dopravy, telekomunikačních služeb, poštovních služeb přes různé utility až po pojišťovny a vydávání peněz. Čtenáře ale možná překvapí, co řadil mezi výjimky: „Není pochyb o tom, že vláda by měla pro každého zajistit určité potravinové minimum, a to samé u oblečení, bydlení, zdravotní péče a pomoci při hledání zaměstnání.“ Argumenty pro to, aby stát zajistil „ucelený systém sociálního pojištění“, byly podle Hayeka „velmi silné“.

Oba ekonomové spolu prý docela dobře vycházeli i přesto, že jejich teorie se velmi lišily. To samé platí o jejich vlastnostech: Keynes byl charismatickým optimistou a svobodomyslným showmanem. Hayek se choval formálněji, byl rezervovanější a pesimističtěji založený. Byl například velmi zklamaný, když Margaret Thatcherová a Ronald Reagan nešli v prosazování jeho teorií v praxi mnohem dál. Když Hayek vydal svou knihu Cesta do otroctví, Keynes mu zaslal dopis, ve kterém nesouhlasil s Hayekovým pesimismem, ale také knihu velmi chválil: „Podle mě jde o výbornou knihu, i když s některými konkrétními názory nesouhlasím. Z morálního a filozofického hlediska souhlasím doslova se vším a závěry knihy na mě učinily velký dojem.“

Hayek v knize tvrdí, že i omezená míra centrálního plánování nakonec vede ke ztrátě svobody, protože většina společnosti se dostává víc a víc pod kontrolu minority. Keynes ve zmíněném dopise píše, že on by se smířil s větší mírou centrálního plánování než Hayek, musela by o něm ovšem rozhodovat široká komunita lidí, která smýšlí podobně jako Hayek. Problém ovšem spočívá v tom, že velká část lidí by pravděpodobně smýšlela přesně opačně.

Autorem je Cardiff Garcia

Zdroj: FTAlphaville