Vyřeší expanzivní politika dilema Theresy Mayové?

Minulý týden britská média informovala o údajném úniku informací spojeném s poradenskou společností Deloitte, která ve své zprávě měla informovat o nepřipravenosti vlády na Brexit. Za tím prý stojí vnitrostranické názorové rozepře, jež neumožňují dojednání společných cílů. Doslova zpráva uvádí, že: „prioritou vlády zůstává politické přežití, nikoliv ekonomika “.

Ať už je tvrzení pravdivé nebo ne, tak faktem zůstává, že britská premiérka Theresa Mayová je sevřená mezi kladivem a kovadlinou. Na jedné straně je vázána výsledky referenda a programovým prohlášením Brexitářů, na té druhé ale naráží na tvrdou realitu, jelikož Velká Británie jednoduše nemůže splnit vše, k čemu jí referendum zavázalo. Jak jsme totiž viděli, tak na jakékoliv snahy o prosazení tvrdého Brexitu, modelu neústupné Británie, trhy reagují negativně oslabováním libry. Mayová tedy dobře ví, že bude třeba nalézt společný kompromis, kterého bez ústupků prostě nedosáhne. Navíc Británie zaujímá pozici slabšího vyjednavače. To se ukázalo na příkladu japonské automobilky Nissan, která si již teď vymohla výjimky a záruky. Nechtělo se jí totiž investovat za rizika, že by její exporty do EU mohly čelit dvojciferným clům. Navíc se dá předpokládat, že se nebude jednat o ojedinělý případ. Podobné výhody bude jistě chtít i finanční sektor, ze kterého si chce ukousnout hned několik zemí.

Theresa Mayová proto tento týden představila novou průmyslovou strategii vlády. Slíbila miliardové investice do vědy, technologií a výzkumu. Dle Mayové se nemá jednat o záchranu upadajících odvětví nebo tzv. vybírání vítězů (identifikace perspektivních odvětví a jejich podpora), ale o snahu vytvořit prostředí, které umožní zvítězit těm nejlepším, podpoří jejich další růst a povzbudí je k dlouhodobým investicím do „budoucnosti“ Británie. Přinese práci a ekonomický růst celé zemi.

Do roku 2020 by věda a výzkum měly ročně navíc dostávat o 2 mld. £. K tomu ministr financí Philip Hammond prezentoval nový plán investic do infrastruktury. Mayová pak plánuje mít nejnižší korporátní daně ze všech zemí G20. Může se tak postavit do řady vedle USA či Francie, které avizovaly podobný záměr. V průběhu pěti let by sazby měly spadnout na 17% a v případě, že by Donald Trump prosadil svých 15%, což je velmi nepravděpodobné, tak by Británie měla mít stejné zdanění. Je tedy jisté, že původní záměr mít do roku 2020 vyrovnaný rozpočet, vzal za své.

Jedním z dalších cílů je vytvořit co nejlepší corporate governance. Mayová na včerejší konferenci CBI vysílala pozitivní signály a přátelská gesta do světa korporací. To všichni zúčastnění sice přijali s povděkem, ale nebyli zcela přesvědčení, zda jí mohou věřit. Firmy totiž zejména chtějí zajištění plynulého přechodu a minimální nejistotu, což je v rozporu s vyjádřením Jeroena Dijsselbloema, holandského ministra financí a ředitele Euroskupiny, který se nechal slyšet, že jednání budou nejen extrémně složitá (už jen v důsledku spletitosti problematiky), ale také že překročí plánovaný horizont dvou let. Lze také předpokládat, že o řadě témat bude rozhodovat Evropský soudní dvůr. Paradoxně by tak o rychlosti Brexitu mohly především rozhodnout soudní tahanice v Lucembursku...schválí-li ho předtím parlament.

Momentálně to vypadá, že si Mayová konečně uvědomila nešťastnou pozici Velké Británie, a že pomocí síly to jednoduše nepůjde. Nezbývá ji nic jiného, než se pokusit o vytvoření vysoce konkurenčního, prorůstového prostředí, které bude prostřednictvím kvalifikované pracovní síly, špičkových technologií, kvalitní infrastruktury, nízkých daní, nových obchodních příležitostí a minimální byrokracie lákat nové investory. Než toho ale dosáhne, tak bude muset poskytnout řadu dalších záruk a bojovat s nejistotou a skepsí trhu. Tato cesta rozhodně nebude jednoduchá a nejspíše narazí na řadu překážek. Tou první je riziko výrazného zhoršení fiskální pozice státu. Za druhé některé podobné kroky avizoval i Donald Trump. Nejedná se proto o ojedinělý koncept, který hodlá působit jako

magnet na firmy a nové investice (nemluvě již o zmiňované Francii). Ale hlavně Mayová potřebuje vyjednat nové nastavení obchodních podmínek. Na rozdíl od Donalda Trumpa jí ale značně rychle ubíhá čas. Obchodní smlouva mezi EU a Kanadou se vyjednávala bezmála 7 let, přičemž nepokrývá sektor služeb. Naneštěstí právě ten Velké Británii vytváří obchodní přebytky s EU (do EU v roce 2015 směřovalo 44% britských exportů, celkově je ale bilance zboží a služeb s EU záporná).

Roman Sedmera