Bernanke o Greenspanovi a monetární politice Fedu

Přečetl jsem si životopis Alana Greenspana od Sebastiana Mallabyho (The Man Who Knew: The Life and Times of Alan Greenspan) a mohu ho vřele doporučit k četbě i ostatním. Greenspan je fascinující osoba, samovzdělaný ekonom, jazzový hudebník a „Maestro“, který po více než 18 let stál v čele Fedu. Já se zde nechci věnovat celé knize, ale popisu toho, jakou zodpovědnost nese Greenspan za finanční krizi roku 2007. Jde o téma, které je důležité jednak pro celkové hodnocení jeho práce, ale musíme se mu věnovat hlavně proto, že se podobné události chceme v budoucnu vyhnout.

Mallaby poukazuje na to, že Greenspanův pohled na finanční regulaci byl složitý. Obecně se dá říci, že trhům důvěřoval. Podobně jako řada jiných se například domníval, že čistý přínos nových finančních nástrojů, které se na trhu objevily po roce 1990, byl pozitivní. Příčinou je, že sekuritizace a exotické finanční deriváty rozprostřely riziko po celém trhu a tudíž nedocházelo k jeho koncentraci.

Greenspan byl také skeptikem, co se týče bankovních regulátorů a jejich schopnosti omezit rizikové chování velkých finančních institucí. Namísto toho věřil v pozitivní funkci požadavků na výši kapitálu, protože ty podle jeho názoru nutí banky k tomu, aby samy platily za případné nezodpovědné chování. Na druhou stranu není pravda, že by Greenspan bojoval proti novým pravidlům regulace. Podporoval například změny v oblasti auditu poté, co došlo ke skandálu ve společnosti Enron.

Greenspan tedy nebyl skálopevným libertariánem, za kterého je často vydáván. Proč tedy neučinil více pro prevenci finanční krize? Mallaby to vysvětluje převážně psychologickými faktory. Jádrem problému je podle něj to, že Greenspan je v podstatě „pasivní osobností“. Ve Washingtonu se snažil přežít tak, že se vyhýbal bojům a často se mu nedostávalo sebedůvěry na to, aby se někomu postavil čelem.

„Greenspan dospěl k pragmatickému závěru, že prosazování tvrdší regulace je politicky neprůchozí. Vyžadovalo by to boj s celou řadou lobbistů, kterým naslouchal Kongres, a na to Greenspan neměl žaludek. V první řadě to byl člověk, který se snažil politicky přežít a chtěl si získávat nové přátele a ne ztrácet ty staré,“ píše Mallaby. Dodává však, že i kdyby byl postup Greenspana tvrdší, potřebné změny by pravděpodobně stejně neprosadil, protože odpor byl příliš silný.

V oblasti samotné monetární politiky byla ale pozice Greenspana opačná, protože tam „disponoval neomezenou mocí“. Z tohoto pohledu tak byla finanční krize podle Mallabyho jeho vinou, protože v letech 1998–1999 a 2004–2005 měl monetární politiku utáhnout více a aktivně bojovat s technologickou a hypotéční bublinou. I zde ale podle autora hrála roli Greenspanova pasivita. Aktivní snaha o stabilizaci systému byla pro něj příliš vzdáleným konceptem a i ona by vedla ke konfliktům s politiky, kterým se Greenspan vyhýbal. Jinak řečeno, byl si vědom toho, že finanční stabilita je důležitá, bylo ale pohodlnější zaměřovat se pouze na inflaci.

Já sám s tímto závěrem plně nesouhlasím. Politické překážky efektivnější regulace skutečně existovaly, Greenspan ale mohl věci změnit, pokud by se vložil do tehdy probíhajících diskusí. Fed navíc pod jeho vedením měl nástroje, kterými mohl ovlivnit dohled nad bankami a zlepšit ochranu spotřebitele (tím kritizuji i sebe, protože od roku 2002 do roku 2005 jsem seděl v Radě guvernérů).

Zůstává tu i otázka nastavení monetární politiky. O jejím vlivu na krizi se vede dlouhá debata a podle mého mínění platí, že monetární politika je příliš hrubým nástrojem na to, aby mohla bojovat s bublinami na trzích s investičními aktivy. Řada analýz například ukazuje, že pokud by centrální banky v boji s bublinou prudce zvedly sazby, náklady spojené s poklesem zaměstnanosti a inflace by převýšily pozitivní efekt této politiky. Navíc nebylo dlouho jasné, zda je bublina na trhu s nemovitostmi celonárodním jevem.

Jsem si jistý, že Greenspanova politika byla nastavena na základě jeho nejlepšího odhadu tehdejší situace. Neměl jistotu ohledně rozsahu bubliny, hleděl skepticky na schopnost Fedu s bublinou bojovat a určitě nečekal, že ztráty na hypotéčním trhu dosáhnou takové velikosti, jaké dosáhly. Utahování sazeb, které začalo v červnu 2004, bylo i tak nejrazantnější od počátku osmdesátých let. Mám tedy za to, že Mallabyho psychologické hypotézy jsou spíše matoucí. Greenspan prostě jednal na základě svých předchozích zkušeností.

Autorem je Ben Bernanke.

Zdroj: Brookings