Víkendář - Trump je mimo a Clintonová nemá ani zdání, čemu věří Putin

Ať už vyhraje americké prezidentské volby kdokoliv, bude to mít při jednáních s Ruskem složité. Vztahy mezi oběma zeměmi jsou totiž v troskách. Donald Trump evidentně žádné řešení nemá. Ovšem podobně jako většina Rusů, kteří americké volby sledují, mám výhrady i k Hillary Clintonové. A to i přesto, že aktivně protestuji proti vládě prezidenta Vladimira Putina.

Poslední průzkum týkající se amerických prezidentských voleb proběhl v Rusku v srpnu. Jen 12 % dotázaných uvedlo, že tyto volby sledují, 73 % o nich něco slyšelo. Z těch, kteří se o ně zajímali, jich 39 % podporovalo Donalda Trumpa, který by podle nich byl pro Rusko lepší. Clintonovou preferovalo 15 % z nich. Dřívější průzkumy přinesly podobné výsledky – větší podíl dotázaných se domníval, že prezident Trump by znamenal zlepšení vztahů mezi USA a Ruskem.

Tyto výsledky jsou částečně odrazem Putinovy propagandy, která se věnuje mnohem více Trumpovi než Clintonové. Důvody jsou dva. Za prvé, ruská státní televize dává vždy větší prostor rebelům v jakékoliv západní zemi, protože věří, že pro Rusko je dobré cokoliv, co podkopává západní vlády. Za druhé, Putin a Clintonová se naprosto otevřeně nemají rádi. Ona o něm prohlašuje, že je chladnokrevným agentem KGB, který zastrašuje ostatní a snaží se obohatit na úkor druhých. On si zase dobře pamatuje, jak Clintonová podporovala protesty z roku 2011, které byly namířeny proti němu.

Na podobných věcech ale zase tolik nezáleží. Podle mého mínění je pro Rusko nejlepší, když bude patřit do svobodného západního světa. Nacionalističtí populisté, mezi které patří i Trump, tento svět ničí. Já sám jsem se uvedených protestů účastnil a souhlasím s tím, jak Clintonová Putina hodnotí. Přesto se domnívám, že jako prezidentka by pro Rusko nebyla dobrá. A v konečném důsledku by uškodila i Spojeným státům.

Clintonová opírá své názory na Rusko o zjednodušenou ideologii. Ve své kampani například hovořila o Putinovi jako o „nejvyšším kmotrovi globálního extremistického nacionalismu“. Pokud bychom soudili třeba na základě jeho snah o vytvoření „konzervativní“ ideologie a jeho propagandu zaměřenou na pomoc nacionalistům na Západě, tento popis by byl namístě. Jenže v Rusku nelze nic brát doslova.

Čemu věří Putin?

Putinova domácí ideologie založená na ortodoxním křesťanství a imperiálním patriotismu je vnitřně nekonzistentní a nemá žádný pevný základ. Jen 4 % Rusů chodí do kostela, i když 72 % z nich se považuje za ortodoxní křesťany. Je dost těžké hovořit o společnosti s nějakými fundamentálními hodnotami, když je v ní značně rozšířena sovětská nevraživost vůči víře, míra potratů je ve srovnání s USA trojnásobná a utlačuje velkou populaci muslimů a buddhistů. Putin věnoval jeden měsíční plat židovskému muzeu a otevřel několik mešit, není tedy žádným spojencem pro evropské nacionalisty, kteří jsou obvykle protižidovsky zaměřenými islamofoby. Putinovo Rusko je zemí, která spravuje velké oblasti tak, že právo je vymáháno pouze v případě, že je v souladu s místními zvyky. Putinova vláda postupuje proti etnickému nacionalismu tvrději než většina západních vlád a potlačuje neonacisty stejně krutě jako islámské teroristy.

Když se Putin dostal k moci, jeho ideologie byla založena na tradičním mixu postsovětského neoliberalismu, komunistického internacionalismu a oslavování ruské historie tisíckrát přepsané Sověty. Zdání pravicového nacionalisty získal Putin jen kvůli snaze Západu někam si ho zaškatulkovat. Jenže on je postsovětským chameleonem a mění barvy podle to, co se právě jemu a jeho vládě hodí.

Celý obrázek je tedy mnohem složitější, než se nám pokouší tvrdit lidé jako Clintonová. Je lehké souhlasit s tvrzeními typu „demokracie je dobrá, diktátoři jsou špatní“. Těžší už je ale odvodit, co to znamená v praxi. Například na Ukrajině by pokusy o úplnou porážku Putina nutně znamenali, že bychom se museli postavit jednoznačně za tamní vládu. Ta se sice prezentuje jako pilíř svobody a štít proti ruské nákaze, jde ale jen o další z oportunistických postsovětských vlád, které se dostaly k moci. Petro Porošenko by rád získal zbraně z USA, ale pokud by se mu toto velké přání splnilo, pravděpodobně by vše skončilo ještě ničivějším konfliktem. A co by učinily Spojené státy v případě, že by Rusko otevřeně vtrhlo na Ukrajinu? O něčem takovém Clintonová ani nikdo další ve Washingtonu vůbec nehovoří. Podobně nejednoznačná je situace v Sýrii.

Obávám se toho, že Clintonová by jako americká prezidentka činila kroky, které by Putinovi umožnily ještě více živit protizápadní hysterii v jeho zemi. Už několikrát ukázal, že nedovede zařadit zpátečku a že je vždy ochoten dál situaci eskalovat. Pokud by nakonec došlo k ozbrojenému konfliktu, mělo by to dramatické dopady jak na Rusko, tak na Spojené státy. Clintonová kdysi zkoušela „reset“ vztahů s Ruskem, šlo ovšem jen o povrchní snahy a Putin to cítil. Další takový pokus pravděpodobně nepřijde, ale já si přeji, aby k němu došlo. Rusko se totiž nenechá jen tak natlačit na cestu k Západu a Spojené státy by tak potřebovaly vůdce, který umí dobře pracovat s cukrem i s bičem. Nejhorší volbou ale stále zůstává naprosto nepredikovatelný Trump.

Autorem je Leonid Bershidsky.

Zdroj: Bloomberg