Nové záchranné lano pro globální ekonomiku

Opět se intenzivně hovoří o aktivní fiskální politice. Po několik let jsme sledovali politiku fiskálního utahování, která měla snížit rozpočtové deficity a stabilizovat míru veřejného dluhu. V roce 2015 se fiskální politika dostala do neutrální oblasti a nyní se množí známky, že se stává mírně expanzivní. Několik vlád podle všeho začíná naslouchat volání keynesiánských ekonomů po zvýšení výdajů na infrastrukturu a zdá se, že jde o logický krok. Pohybujeme se totiž v prostředí, kdy si vlády mohou na tyto výdaje půjčit se záporným úrokem. I ti, kteří poukazují na plýtvání a malou efektivitu vládních výdajů, budou jen těžko tvrdit, že návratnost investic do veřejné dopravy, bydlení, zdravotní péče či vzdělání je negativní. 

Monetární politika se v některých zemích pravděpodobně dostala do fáze, kdy je její efektivita velmi nízká. V Evropě a Japonsku přitom stále panují deflační tlaky a i proto se objevují plány na fiskální stimulaci, která zároveň nese rysy reforem na nabídkové straně ekonomiky. Platí to zejména o Japonsku a Číně. Investoři se ptají, zda jim tento posun k většímu fiskálnímu aktivismu má sloužit jako základ akciového optimismu a dluhopisovému pesimismu. V principu tomu tak je, ale neměli bychom přehánět odhady toho, jak velký dopad bude celá věc mít.

Fiskální utahování dosáhlo svého vrcholu v roce 2013, ale od té doby se větší plány na fiskální uvolnění neobjevily. V roce 2016 se rozpočtová politika vyspělých zemí posunula do oblasti mírné expanze a zdá se, že to samé bude platit i příští rok. V Japonsku by mělo fiskální uvolnění naplánované pro následujících 12 měsíců dosáhnout 1,2 % HDP. V USA by měly návrhy obou prezidentských kandidátů odpovídat uvolnění ve výši 1,5 – 2,5 %, ve Velké Británii se hovoří o tom, že se upustí od plánů na vyrovnaný rozpočet a v Číně bude celkové letošní uvolnění fiskální politiky pravděpodobně dosahovat asi 1 % HDP. V eurozóně je i přes některé kroky tímto směrem celkové uvolnění jen minimální.

Celkový dopad, který by popsané změny měly mít na produkt, bude záviset i na tom, jak se bude vyvíjet politika monetární. V USA by mohl Fed v případě intenzivnějšího fiskálního uvolnění o něco rychleji zvyšovat sazby a celkový stimulační efekt by tak byl tlumený. Jinde by ale monetární politika pravděpodobně takto nepůsobila. Dnes je známým faktem, že fiskální multiplikátory jsou v prostředí velmi nízkých sazeb pravděpodobně vysoké. Například Paul Krugman tvrdí, že oproti dřívějším odhadům multiplikátoru ve výši maximálně 0,5 se dnes multiplikátor pohybuje zhruba na hodnotě 1,5. Celkové fiskální uvolnění v roce 2017 by tak zvedlo produkt o více než čtvrt procentního bodu. To by byl vítaný krok, ale určitě nejde o nic přelomového.

Někteří keynesiánci tvrdí, že celkový efekt by byl znatelně silnější. Stimulace by podle nich mohla posunout ekonomiku do nové rovnováhy, při které by došlo ke zlepšení důvěry v soukromém sektoru. Podle mého názoru je pravda, že s pomocí různých ekonomických rovnováh toho lze odvodit hodně, ale přece jen je těžké si představit, že by v oblasti důvěry došlo k nějaké prudké změně. Někteří ekonomové pak tvrdí, že fiskální stimulace by zvýšila přirozenou výši sazeb a tím by automaticky zvýšila efektivitu současné monetární politiky. Zvýšil by se totiž rozdíl mezi přirozenou a skutečnou sazbou i bez toho, aby centrální banky nějak měnily svou politiku. O síle tohoto efektu ale můžeme mít také pochyby.

Ekonom Chris Sims tvrdí, že pokud by došlo k významné změně fiskální politiky a ta by byla zaměřená na dosažení inflačního cíle, dopad na ekonomiku by byl velmi intenzivní. V reálném světě ale politici takové změně otevřeni nejsou, výjimkou je snad pouze Japonsko. Na to, aby ji přijali, by bylo pravděpodobně třeba další globální recese.

Autorem je investor Gavyn Davies.

Zdroj: FT