Změní východní Evropa celou EU?

Evropská unie nebyla nikdy homogenním celkem, ale poslední politické spory točící se zejména kolem imigrace ji jasně dělí na tři bloky: Severní, jižní a východní. Maďarský premiér Viktor Orbán a předseda polské vládnoucí strany Jaroslaw Kaczynski se netají tím, že chtějí na Východě vytvořit „kulturní kontrarevoluci“. 

Centrem jádra EU je Německo a patří sem i Benelux, severské a baltské země. Německá kancléřka se o vytvoření tohoto bloku nijak nesnažila, tyto země prostě spojují společné zájmy a ekonomická politika. Až donedávna to platilo i o podobném přístupu a toleranci vůči imigrantům. Jižní blok byl až donedávna definován zejména podobnými ekonomickými problémy a touhou po uvolnění pravidel týkajících se deficitů a dluhů. Nyní se objevují snahy o vytvoření formálnější skupiny zemí. Řecký premiér Alexis Tsipras pozval vůdce šesti zemí (Francie, Itálie, Španělska, Portugalska, Kypru a Malty) do Atén na konferenci. Tsipras pravděpodobně není dost silný na to, aby se stal centrální postavou budování alternativy k politice severních zemí. Nicméně jak François Hollande, tak Matteo Renzi se konference zúčastní. 

Rostoucí asertivita východního bloku je poměrně novým jevem. Postkomunistické země bývaly vnímány z perspektivy určité povýšené shovívavosti, protože jsou chudší a o členství v EU se musely ucházet. Orbán a Kaczynski ale žádnou stydlivostí netrpí a navzájem se chválí za to, že jsou schopni vystupovat proti zbytku EU a zejména Německu. Orbán například prohlašuje, že „v EU jsou politici krátkozrací, oni dva ale ne“. Brexit je podle něj příležitostí ke kulturní kontrarevoluci. Oba se přitom doma snaží o posílení role vlády v ekonomice a naopak oslabení pozice mezinárodních společností, kritizují liberální myšlenky a tvrdí, že imigrace ohrožuje národní identitu, kterou oni brání. 

Oba vidí EU jako významnou instituci, která by měla být dále rozšiřována (například o Srbsko). Měla by mít společnou armádu a přísně střežené vnější hranice. Zároveň by ale měla být velká část moci převedena na národní parlamenty a Brusel by se neměl plést do domácích věcí jednotlivých zemí. Takový systém by zvýšil váhu bývalých komunistických zemí, jejichž demokracie není ještě tak rozvinuta. Stejně tak by z něj těžili populisté ve „starých“ členských zemích. Podobné konzervativní a nacionalistické hlasy si rozumí s těmi, které zaznívají z Moskvy, Kyjeva a v poslední době i zemí bývalé Jugoslávie.

Postkomunistické země měly dvacet let na rozhodnutí, čím vlastně jsou. A rozhodly se jednoznačně: Jde o země založené na silné národní tradici a národních zájmech. Nacionalismus v nich může mít různou formu. Například Polsko je silně protiruské, Maďarsko a Slovensko zase relativně proruské. Všechny tyto země jsou ale pro decentralizovanou Evropu, která lidi zvenčí nijak zvlášť nevítá. 

Orbán a Kaczynski se spoléhají, že po Brexitu si starší a ekonomicky silnější členské země nedovolí plácnout je přes prsty, ať dělají cokoliv. Jejich cílem je dělat si ve své zemi to, co chtějí. Doposud to ze strany EU nepřineslo žádné sankce i přesto, že Brusel hlasitě hovoří o jejich velmi neobvyklém pohledu na demokracii. Polsko přitom bylo v roce 2015 třetím největším příjemcem fondů z EU, před ním figurovala pouze Francie a Španělsko. Malé Maďarsko dostalo 5,6 miliardy eur, což je dvojnásobek částky, kterou obdrželo Nizozemí. Vyšetřování nedávno ukázalo, že Orbánovi bratři vlastní společnost, která opakovaně dostala granty z EU. A více Orbánových spojenců dostalo vládní zakázky financované z EU.

Rozdělení EU na Sever a Jih má svůj základ v rozdílných tradicích a životním stylu. Vznik populistického východního bloku je ale novou výzvou. Zatím není jasné, jak hluboké základy má tamní nacionalismus a odpor k hodnotám a institucím EU. Tradiční evropské země ale mohou začít přemýšlet o tom, zda klub, který vytvořily, skutečně dokáže existovat i s jeho nejnovějšími členy. 

Autorem je Leonid Bershidsky.

Zdroj: Bloomberg