Eurozóna devět let poté...

Nikdy nezapomenu na devátý srpen roku 2007. Sazby na peněžních trzích ten den vystřelily prudce nahoru, banky si přestaly důvěřovat. ECB jim musely poskytnout 94,8 miliardy eur. Šlo o začátek finanční krize. Devět let poté tato krize ještě úplně neskončila, jak ukazují například problémy italských bank. Devět let krize je přitom hodně dlouhá doba. Asijská krize vypukla v roce 1997 a trvala dva roky. Neobvyklá délka té současné je v eurozóně jasně patrná i na vývoji HDP. Produkt se totiž na své předkrizové úrovně dostal až na počátku letošního roku (viz první graf, ve kterém je žlutě vyznačen vývoj HDP eurozóny a černě vývoj produktu v USA).

Po roce 1980 trvaly bankovní a finanční krize obvykle asi dva roky. V USA trvalo zotavení z posledního kolapsu tři a půl roku a srovnání s americkou ekonomikou je pro Evropu alarmující i z jiného důvodu: Problémy americké ekonomiky byly mnohem vážnější, než tomu bylo v Evropě. Američané byli ale v jejich řešení razantnější. Například vlastnictví domů majitelů, kteří nebyli schopni splácet hypotéku, bylo rychle převedeno na banku a dům byl následně prodán v aukci. V Itálii ale podobný proces trvá sedm let.

Americké banky také rychle odepsaly ztráty, které během krize vznikly, a vláda jim pak poskytla potřebný kapitál (někdy dokonce proti jejich vůli). Regulátor uzavřel řadu regionálních bank a americký bankovní sektor se nyní díky tomu nachází v mnohem lepším stavu než jeho evropský protějšek. Americké domácnosti také snížily své zadlužení na přijatelnou úroveň, ovšem v eurozóně se zadlužení soukromého sektoru v podstatě nezměnilo (viz druhý z výše uvedených grafů).

Američané tedy jednali rychle a podařilo se jim konsolidovat rozvahy bank i soukromého sektoru. Evropa naopak čas, který jí poskytla ECB, promarnila. Namísto toho řada vlád odkládá potřebné změny a klopýtá vpřed na úkor jiných zemí. Portugalci by určitě nevyměnili reformní vládu, kdyby jim ECB nepomáhala s dluhovou službou tím, že výrazně snižuje sazby u portugalských dluhopisů. Itálie se může reformám vyhýbat také hlavně díky ECB. Ta tak svou politikou snižuje tlak na evropské vlády, které pak nedělají své domácí úkoly a neřeší strukturální problémy monetární unie. Eurozóna tedy čelí možnosti, že se tyto problémy stanou chronické.

Autorem je hlavní ekonom Commerzbank Jörg Krämer.

Zdroj: Commerzbank