Víkendář: Putinovy cíle a faktor Trump

Podle mého osobního názoru nyní Vladimir Putin vyčkává: Rusko upustilo od dalších vojenských intervencí na Ukrajině a v Sýrii svou aktivitu nezvyšuje. Pokud by v obou těchto konfliktech chtělo dosáhnout svých strategických cílů, muselo by použít velké množství zdrojů a to je pro něj i s ohledem na blížící se volby do Dumy příliš vysokým rizikem. Z pohledu Moskvy jsou pak potěšující politické trendy patrné jak v USA, tak v Evropě. Ruský plán je nyní čekat, až bude Západ dalším vývojem donucen ke kompromisu. To ale neznamená, že by se Putin zdržel míchání se do věcí Západu. Pokušení provádět kybernetické útoky a podobné kroky je totiž příliš velké.

Jaké jsou vlastně strategické cíle Ruska? Zdá se, že hlavním cílem je návrat do stavu, kdy bylo Rusko stejnou velmocí jako Spojené státy. Podle této Putinovy doktríny má tak Rusko nárok na svou vlastní sféru vlivu a vytvoření oblasti, která by fungovala jako nárazník proti případné vojenské intervenci namířené proti Rusku. Z geografického hlediska se tak jedná o země, které jsou Rusku nejblíže a tudíž i o Ukrajinu. Rusko tak považuje právo na intervenci v sousedních zemích za součást své politiky obrany. Je to podobné, jako když Spojené státy intervenují v zemích Střední Ameriky či Karibiku a dokonce i v Latinské Americe.

Putin také požaduje, aby Západ respektoval ruskou formu vlády a vyvaroval se intervencí v oblasti jeho domácích záležitostí. Z Putinova pohledu je třeba vyhýbat se změně režimu a barevným revolucím, protože ty podle jeho zkušenosti přinášejí pouze chaos a nižší životní standard. Podle mého názoru také Putin vnímá Západ jako přirozeného „křesťanského“ spojence proti hrozícímu střetu civilizací a hrozbě islámského extremismu a terorismu. Západ ale podle jeho názoru zároveň prochází krizí identity, liberální demokracie a multikulturalismu. V Evropě se to projevuje přílišným rozšířením EU a neúspěšnými pokusy o vytvoření společné evropské identity. Brexit a růst vlivu hnutí a stran, které jdou proti současnému politickému systému, představují podle Putina faktory, které mu budou hrát do ruky.

Putin má za to, že Západ je už morálně a ideologicky na dně, poučuje druhé a sám se podle svých pravidel nechová, hlásá přednosti demokracie a svobodných médií, ale jeho politické elity se nechovají v souladu s tím, co proklamují. Z doby sovětské éry je v Rusku také patrný silný antiamerikanismus a Putin jej podle mého mínění cítí velmi silně. Jeho cílem je nyní vyhrát blížící se volby a nehodlá proto ani v nejmenším riskovat jakoukoliv domácí nestabilitu. Má moc, jeho vláda podle něj přinesla Rusku mnoho dobrého a posouvá jej směrem ke světové velmoci. Putin chce, aby jej budoucí generace považovaly za Putina Velkého.

Faktor Trump

V prosinci 2016 se bude rozhodovat o dalším osudu sankcí uplatňovaných vůči Rusku. Putin se bude snažit ukázat, že je otevřen reformám a zlepšení vztahů se Západem. V Evropě najdeme řadu politiků, kteří budou považovat uklidnění situace za prioritu. Pro ně je buď na prvním místě ekonomika, nebo se ztotožňují s Putinovými ideologickými názory, chtějí klid a kompromisy za každou cenu, nebo prostě nechápou, jaké jsou strategické cíle Ruska. Kritickým bodem budou volby v USA. Pokud vyhraje Hillary, je pravděpodobné, že k velké změně americké politiky vůči Rusku nedojde. Její postoje mohou být dokonce tvrdší než Obamovy (což by podle některých názorů nebylo tak těžké). Putin by se pak pravděpodobně také posunul směrem k tvrdší politice a snažil by se dokázat, že s Ruskem se stále musí počítat.

V případě, že v amerických volbách vyhraje Trump, Moskva by to bezpochyby považovala za pozitivní vývoj. Je dost těžké odhadnout, jakou zahraniční politiku by Trump vlastně sledoval, ale nemyslím si, že by se snažil o izolaci Spojených států. Spíše by se posouval od současného multilaterálního přístupu a Spojené státy by začaly více jednat na vlastní pěst podle toho, co je pro ně v dané situaci výhodné. Americká bezpečnost a ekonomické zájmy by se dostaly před hodnoty jako demokracie a lidská práva, což by Putinovi vyhovovalo. Trump by dokonce mohl považovat Putina za dobrého globálního partnera v boji proti ISIS a podobným hrozbám. Dovedu si pak představit i společné rusko-americké vojenské operace.

Umím si rovněž představit, že by se USA stáhly z NATO a dalších aliancí. Baltským zemím, Polsku a zemím východní Evropy by bylo řečeno, že musí být realisty, protože USA je nemohou chránit před ruskou agresí. Nemají na to totiž ani finanční, ani vojenské zdroje. Tyto země by tak musely uzavřít nové dohody s Ruskem a snažit se s ním jako se svým sousedem nějak sžít. Můžeme pak jen doufat, že Putin nemá v plánu expanzi do těchto zemí. Trump by ale každopádně změnil bezpečnostní mapu Evropy a oslabil NATO tím, že Rusko by se pak mohlo cítit méně ohroženo a klesla by jeho motivace k nějaké další vojenské akci.

Tato Trumpova doktrína sebou ale nese řadu problémů. Předně by bylo těžké ji prosadit v Kongresu, protože ten zastává vůči Rusku jestřábí postoje. Rusko prostě nemá v Kongresu potřebnou lobby. Putin by také tuto Trumpovu doktrínu musel vnímat jako dlouhodobou. Pokud by totiž měla být jenom přechodná, využil by ji naopak ve svůj prospěch – například zabráním celé Ukrajiny v době, kdy Západ by byl vnitřními tenzemi oslaben. Podle mého názoru pak NATO a EU představují během posledních třiceti let zdroj míru, stability, bezpečnosti a prosperity v celé Evropě.

Autorem je Timothy Ash, který působí jako stratég ve společnosti Nomura.

Zdroj: BeyondBrics