Republice více práce, to je naše stimulace

Nejblíže (i když stále daleko) penězům z vrtulníků (PZV) je nyní podle mne Velká Británie. Jde totiž o zemi, kde kvůli Brexitu hrozí vážnější ekonomický útlum (svědčí o tom například poslední prodeje aut) a zároveň se tam těší centrální bance, která se obecně nebojí použití nových nástrojů. K tomu ještě můžeme přičíst pevný institucionální rámec, který by vrtulníky, či drony s penězi měl šanci dobře zorganizovat.

PZV považuji za potenciálně efektivní nástroj, který by byl pravděpodobně účinnější než záporné sazby a určitě spravedlivější, než QE. Na druhou stranu by nešlo o bezproblematický krok a určitě bude lépe, pokud k němu nikde nebudeme muset sáhnout a zůstane u úvah na úrovni finance fiction, tedy fi-fi. Přesto se na ně po čase podívejme.

Jak jsou hlavní překážky a argumenty proti PZV? Jsou v podstatě trojího druhu: První skupina námitek má psychologický základ a točí se hlavně kolem morálního hazardu. Druhé dvě jsou technické a týkají se toho, jak lidem peníze distribuovat a jak PZV uchopit v rámci rozvahy centrální banky. Centrální banka by totiž musela po rozdání peněz buď realizovat ztrátu odpovídající rozdané částce, nebo by za ní musela získat nějaké aktivum. To znamená, že vláda by jí pravděpodobně dala nějaký svůj dlužní úpis. Tato možnost vypadá hodně jako monetizované dluhové financování vládních výdajů. I to je vlastně druhem PZV, ale v jeho ryzí formě by vláda poté dala peníze občanům.

S tím, co dát centrální bance výměnou za PZV, si lze hrát i kreativněji. Použít bychom mohli například i vládní akciodluhopis, jehož splatnost by byla provázána s výkonem ekonomiky. Nejlepší by pak bylo provázat jeho splátky s vývojem ekonomické aktivity relativně k potenciálu. Nešlo by o nic složitého – v případě přepalování ekonomiky by se dluhopis, či jeho část stával splatným a naopak. To vše by vládu nutilo k proticyklické fiskální politice. Zabili bychom tak dvě mouchy jednou ranou.

Národ sobě

A jak je to s tím morálním hazardem? Pokud bychom zvládli technickou stránku věci, je právě on tou hlavní námitkou proti PZV – nevznikl by rozdáváním peněz „za nic“ problém? Podle mne je ale tato diskuse spíše namístě u nápadů typu garantovaného minimálního příjmu (které se shodou okolností poslední dobou také nějak množí). Co je totiž jádrem PZV? Je jím snaha dát práci těm, kteří pracovat chtějí a nemohou. Je jím snaha využít výrobní kapacity, které nestojí proto, že by byly nekonkurenceschopné, ale kvůli útlumu agregátní poptávky. Centrální banka by si ale každopádně měla dát práci s vysvětlováním toho, proč PZV používá. Mezi hlavní „marketingové“ tahy by v našem případě mohly být zařazeny slogany typu „republice více práce, to je naše stimulace“ (v případě UK tedy spíš „pro království více práce...“). či možná ještě lepší by bylo prosté „národ sobě“.

Jakému hazardu tu konkrétně čelíme? V souvislosti s příjmy „za nic“ se obvykle hovoří o tom, že si zvykneme, že „nic“ přináší příjmy a peníze. Jenže v případě PZV přinesl tyto peníze ekonomický útlum a nevyužité zdroje. Mohli bychom tak maximálně spekulovat o tom, že pokud bude útlum pokračovat, dostaneme peněz ještě více. Jinak řečeno, po obdržení peněz bychom je neutratili v naději, že útlum bude přetrvávat a přijdou další kola PZV. Nejde tedy o to, že by se nám kvůli penězům z vrtulníků přestalo chtít „makat“, ale utrácet. Nepřipadá mi to ale jako velké riziko. Ve srovnání s ním tu je například mnohem větší riziko, že PZV mohou spíše stimulovat dovozy – tedy jiné ekonomiky (tj. záleží na mezním sklonu k dovozu).

Jak jsem uvedl v úvodu, PZV jsou stále fi-fi. Nicméně některé fi-fi se v pokrizových letech staly realitou a vyloučit to nemůžeme ani zde. Je proto dobré občas nad tímto tématem zauvažovat. I proto, že občas slyšíme, jak jsou centrální banky bezbranné. Tak tomu ovšem fakticky není, jde jen o ochotu činit netradiční kroky.