Obrácený ropný šok nepotrvá věčně. Stejně jako ty ze ´sedmdesátek´

Ceny ropy nedávno lámaly rekordy, hovořilo se o třetím ropném šoku. Ceny ropy lámou rekordy i dnes a na ropný šok nikdo ani nepomyslí. Možná neprávem.

Když se řekne „ropný šok“, zpravidla se mluví o několikanásobném skokovém zdražení ropy, k němuž došlo v poměrně krátké době za sebou v 70 letech minulého století. Tehdy svět zažil takové ropné šoky dva. Vyspělé západní ekonomiky, v té době ještě značně na ropě závislé, se rázem ocitly v nejhlubších recesích od Velké hospodářské krize.

O třetím ropném šoku se hovořilo kolem roku 2008, kdy ropa prolomila 100dolarovou hranici a kulminovala na úrovni přes 140 dolarů za barel ropy WTI. Dnes jsme svědky vývoje přesně opačného. Zatímco před nějakými sedmi osmi lety jsme si, coby spotřebitelé pohonných hmot, lámali hlavy s tím, zda auta nevyměníme za jiný typ dopravy, dnes si z levné ropy láme hlavy někdo jiný. Jsou to především těžařské společnosti, kterým klesají zisky, respektive rostou ztráty, a centrální banky, které i díky ropě za babku neúspěšně bojují s hrozbou deflace.

Čtěte: ROPA POD PADESÁT OCHROMUJE NORSKO

Sedmdesátá léta a Jom Kippurská válka

V říjnu roku 1973 vypukla na Blízkém východě čtvrtá arabsko-izraelská válka (Jom Kippurská válka), v níž i přes úvodní arabské územní zisky opět zvítězila izraelská vojska. Arabské země se v návaznosti na to rozhodly použít „ropné zbraně“, což znamená, že země organizace OPEC se dohodly na 5% omezení těžby ropy. To se záhy projevilo prudkým zdražením ropy. Zatímco v roce 1973 stál barel ropy v průměru 2,5 dolaru, o několik měsíců později se prodával již za 11,65 dolarů (Žídek 2009). V období několika málo měsíců tak ropa zdražila téměř pětinásobně (!). Pokud bychom ceny ropy po dolehnutí prvního ropného šoku vyjádřili v dnešních cenách, pak se dostaneme mírně nad 50 dolarů, tedy cenu dokonce vyšší, než za jakou se ropa prodává dnes.

Důsledky prvního ropného šoku byly opravdu zdrcující. Prakticky všechny hlavní světové tržní ekonomiky se rázem ocitly v nejhlubších recesích od 30. let dvacátého století. Navíc se jednalo o kvalitativně nový druh recese, pro který se mezi ekonomy vžil název „slumpflace“, tedy současný pokles HDP a nárůst inflace. Ta v USA dosáhla téměř 10 %, ve Velké Británii více jak 20 %, v Německu kolem 7 %. Japonsko, země, která prakticky nemá žádné nerostné bohatství, zaplatilo první ropný šok více než 25% inflací.

Druhý ropný šok, který je spojen s přelomem 70. a 80. let již nebyl tak drtivý a navíc byl rozložený do delšího časového období. Jeho příčiny však opět byly vojensko-politického charakteru. Jednou z příčin bylo svržení prozápadního šáha v Íránu, tou druhou pak vypuknutí irácko-íránské války. To vedlo k nárůstu nejistoty na světovém trhu s ropou a jejímu dalšímu zdražování. Tentokrát z úrovně 13 dolarů za barel na konci roku 1978 na více než 30 dolarů o rok později a nad 36 dolarů na počátku 80. let. Ani dopad na západní ekonomiky nebyl takový jako v případě prvního ropného šoku.

Všechno zlé je k něčemu dobré

Ačkoli jsou události ze 70. let na světovém trhu s ropou prezentovány a vnímány jako negativní, nic není černobílé. Je bez debaty, že první ropný šok zasáhl západní země přímo na solar. V době, kdy byla ropa laciná, nikdo příliš neřešil, jakou mají automobily spotřebu pohonných hmot. Málokdo by si byl pomyslel, že se ropa bude někdy v tak velkém měřítku těžit z mořského dna. Pro vývoj efektivnější technologie těžby nebyl pádný důvod. A přitom se říká, že čeho je hodně, tím se má šetřit.

Přesto lze na ropných šocích spatřovat mnoho pozitivního. V první řadě to byl impuls pro hledání způsobu, jak s ropou zacházet šetrněji a hned v té druhé, jak snížit závislost západních zemí na dovozu ropy ze zemí OPEC. Není proto divu, že ten, kdo v důsledku ropných šoků nejvíce plakal, se po jejich odeznění nejvíce smál – tedy Japonsko. Tomu se podařilo zaplavit světový trh automobily s úspornými motory, což si vynutilo reakci automobilek evropských a amerických. Dále, právě do tohoto období spadá rozmach šelfové a efektivnější těžby ropy, což zase prospělo zemím jako Norsko, Velká Británie či Nizozemí. Západní ekonomiky se postupně naučily rychleji snižovat energetickou náročnost HDP.

Ropa přes 100 dolarů a vidina apokalypsy

Cena ropy se poté víceméně stabilizovala s občasnými výkyvy jak směrem vzhůru, tak dolů. Ropa prakticky reagovala na významnější geopolitické napětí, a tak krátkodobě zdražila například během první i druhé války v Perském zálivu.

Razantnější nárůst ceny černého zlata jsme pak mohli zaznamenat ve druhé polovině první dekády tohoto století. Barel ropy se ještě začátkem roku 2004 prodával za nějakých 40 dolarů, zatímco v polovině roku 2008 za více než 140 dolarů. Další nárůst utnul nástup světové finanční krize, která se záhy přetavila v krizi ekonomickou.

Takto drahá ropa dala na chvíli vzpomenout katastrofickým předpovědím Římského klubu ze 70. a 90. let minulého století a už už se objevovaly zprávy, že stojíme na pokraji vyčerpání zdrojů. Ropa přes 100 dolarů měla ale prozaičtější příčiny. Jednak souběh vrcholu hospodářských cyklů všech hlavních světových ekonomických center, tedy USA, Evropské unie a Číny, jednak masivní spekulativní nákupy, podporované uvolněnou monetární politikou FEDu. Ten chtěl čelit hrozbě recese americké ekonomiky v důsledku událostí z 11. září 2001.

Zažíváme ropný šok naruby

Situace, které jsme na světovém ropném trhu svědky dnes, je v mnoha ohledech paradoxní. Ceny ropy již více než rok padají volným pádem. To se na první pohled jeví jako velice pozitivní a příjemná skutečnost. Ale jak už to tak v ekonomice bývá, nic není jenom pozitivní a nic není jenom negativní. To, co je pro někoho přínosem, může být pro jiného ztrátou.

Prvním paradoxem, byť zdánlivým, je to, že u toho opět figuruje OPEC. A OPEC pokles ceny ropy ještě přiživuje. Dělá tedy pravý opak toho, co dělal před 40 lety. Jeho cílem dnes je, neztratit svůj podíl na světovém trhu s ropou a je ochoten zaplavovat svět ropou i za cenu, že se to může obracet (a obrací) proti některým členským zemím. Není tajemstvím, že díky tomu vzniklo určité napětí mezi Saudskou Arábií a Venezuelou, jejíž ekonomika je na příjmech z ropy životně závislá.

Druhým paradoxem, opět jen zdánlivým, je to, že levná ropa začíná negativně dopadat na ekonomiky některých západních zemí. Přesněji řečeno, na západní těžařské společnosti, které ovšem zaměstnávají poměrně velký objem pracovní síly. Díky levné ropě však ti největší těžaři, jako British Petroleum, Exxon Mobil, Total nebo Royal Dutch Shell omezují své investice v řádu desítek miliard dolarů. Nízké ceny ropy samozřejmě dopadají také na Rusko, které o své místo na ropném slunci zápasí právě se Saudskou Arábií, a to jak v Evropě, tak i v Číně.

Čtěte: RUSKO A SAUDSKÁ ARÁBIE: BITVA O ČÍNSKÝ ROPNÝ TRH POKRAČUJE

A konečně, třetím paradoxem, je zvyšující se riziko upadnutí západních ekonomik do deflace, a to přes veškerou snahu centrálních bank vyvolat inflaci skrze všechna ta kvantitativní uvolňování a držení úrokových sazeb na nule.

Dá se říci, že současné extrémně nízké ceny ropy, které asi budou ještě padat, nebudou trvat věčně. Země OPECu dříve či později narazí na své limity, kdy již nebudou ochotny pumpovat na trh další a další miliony barelů ropy za každou cenu. Důkazem toho je příprava zavedení daně z přidané hodnoty v některých zemích kolem Perského zálivu. Proto si obráceného ropného šoku užijme, dokud to jde. Mimochodem, kdy jste naposledy natankovali čtyři litry nafty za pouhou stokorunu?

-usi-

V textu bylo vycházeno z Žídek (2009): Dějiny světového hospodářství