Roubini varuje před globální recesí. Tentokrát se ale mýlí

Willem Buiter ze Citigroup varuje před globální recesí. Před několika dny se k němu přidal Nouriel Roubini, který tvrdí, že její pravděpodobnost nyní dosahuje 30 %. S Roubinim jsme měli hodně podobný pohled na ekonomiku před pádem Lehman Brothers. Oběma nám připadalo jasné, že prudký růst sazeb povede k prasknutí americké realitní bubliny a bubliny v eurozóně. Tentokrát ale s tímto ekonomem nesouhlasím. Globální oživení je po celá léta utlumené kvůli tomu, že probíhalo oddlužení a fiskální politika šlapala na brzdy. Tím se prodloužil celý cyklus. Ale prudký růst peněžní zásoby, který je patrný v posledních měsících, prostě není slučitelný s tím, že by hrozila okamžitá krize.

Gabriel Stein z Oxford Economics odhaduje, že globální růst peněžního agregátu M3 dosáhl v srpnu 8,1 %. Šlo o nejrychlejší růst za posledních 25 let. Jeho tempo poté mírně kleslo, ale stále jsme velmi vzdáleni monetárnímu kolapsu, který nastal v první polovině roku 2008. Je samozřejmě možné, že podobné monetární signály už nemají takový význam jako dříve. Pohybujeme se totiž ve světě nulových sazeb a dlouhodobé stagnace. Ale popsaný monetární vývoj by obvykle se zhruba ročním zpožděním vedl k výraznému zvýšení ekonomické aktivity. Tim Congdon z International Monetary Research tak tvrdí, že „příští rok bychom měli zaznamenat růst, který bude nad trendem“.

Pro ty, kteří považují monetarismus za woodoo, bych rád zmínil, že současný příběh zní podobně i z keynesiánské perspektivy. Dochází totiž k pasivnímu fiskálnímu utahování ve všech hlavních regionech globální ekonomiky. Eurozónu před čtyřmi lety dusilo drastické fiskální utažení, které tuto monetární unii téměř zničilo. Dnes už je jen trpkou vzpomínkou. Itálie, Španělsko a Francie berou věci do svých rukou a sám Brusel už nevěří svým teoriím o expanzivním fiskálním utahování.

Brookings Institution pak tvrdí, že v posledních pěti letech byla celková fiskální politika v USA restriktivní, nyní ale působí stimulačně. Místní i státní vlády tam rozjely masivní investiční programy a nabírají asi 30 000 zaměstnanců měsíčně. A podle Davida Wessela z Hutchins Center on Fiscal and Monetary Policy „není pochyb o tom, že Čína rozdmýchala další minicyklus růstu“. Můžeme dlouze debatovat o tom, zda by komunistická vláda měla udržovat neustálou stimulaci a oddalovat tím den zúčtování. Není ale pochyb o tom, že nyní tak prostě činí. Poslední data z výrobního sektoru a sektoru služeb potvrzují, že ekonomika se dostala na dno v červnu a nyní se navrací k trendovému růstu, který podle Capital Economics dosahuje asi 5,5 %.

Globální ekonomiku stále ohrožuje řada rizik, jsou ale stále poměrně vzdálena. Například nevíme, jak se rozvíjející se trhy vypořádají s 4,5 bilionu dolarových dluhů ve chvíli, kdy Fed zvýší sazby. Stejně tak nevíme, zda se už stabilizoval celkový globální dluh. A centrální banky mohou také zjistit, že do ekonomiky nalily příliš mnoho peněz a zažehly tak dlouhodobou reflaci. Vše by se pak začalo hroutit až ve chvíli, kdyby musely dupnout na brzdy.

Autorem je Ambrose Evans-Pritchard.

Zdroj: The Telegraph