Analýza zahraničního obchodu ČR, část druhá

S postupným přechodem Česka na tržní ekonomiku docházelo k liberalizaci zahraničního obchodu a k intenzivním změnám v komoditní struktuře.

V programovém prohlášení ze dne 13. 7. 1992 vláda podotknula nutnost přizpůsobení českých firem zahraničí konkurenci: „Vláda bude důrazně prosazovat politiku pokračující liberalizace zahraničního obchodu, která je prvořadou podmínkou otevírání se české ekonomiky zahraniční konkurenci. Postupné snižování cen a odstraňování netarifních bariér, jakož i odbourávání dovozní přirážky v dohledné době, budou základem pro prosazování této politiky v bezprostředně následujícím období,“ uvádí se. Export měl představovat důležitý pilíř národního hospodářství: „Ekonomika České republiky se v procesu hospodářské transformace stane skutečně otevřenou ekonomikou, jejíž hospodářský růst bude do značné míry podmíněn právě její exportní výkoností, založen na dlouhodobých komparativních výhodách naší země. Politika vlády také tehdy poukázala na nutnost reorientace českého obchodu ze zemí RVHP na západní, vyspělé země,“ píše se také.

Znamená to, že už tehdy byl nastaven ideologický rozměr českého zahraničního obchodu – plánovalo se, že se země stane silnou exportní ekonomikou. Tento cíl se podařilo splnit především díky slabé koruně, která vývozní zboží značně zatraktivnila.

To se nakonec i podařilo. Ekonom Libor Žídek uvádí, že v roce 1987 podíl exportu na HDP dosáhl 19,4 % (hlavním vývozní partnerem byl Sovětský svaz s podílem 43,14 a východní Evropa bez sovětského svazu s 22,64 %). V roce 1997 však už export přesáhl 50 % hrubého domácího produktu s tím, že hlavními exportními partnery byly země EU s podílem 59,9 %. Česká ekonomika se úspěšně otevřela Evropě, ale i ostatnímu světu.

Od surovin a hutního prachu k důkladným automobilům

Zatímco na počátku 90. let vyváželo Česko především suroviny a materiál (například hutní či ocelářské výrobky) či tržní materiál (spadají sem nejrůznější výrobky např. výrobky z kůže, papíru či textilií až po výrobky z oceli či neželezných kovů), tak od druhé poloviny 90. let začínají již dominovat výrobky s vyšší přidanou hodnotou – především stroje a dopravní prostředky. Zatímco v roce 1992 se exportovalo v této kategorii v hodnotě 62 miliard korun, v roce 1997 už export dosáhl 264 miliard.

Zajímavý byl u této kategorie i vývoj z hlediska importu. Zastaralý vozový park nejen obyvatelstva, ale také ve firmách a dopravních společnostech, vytvořil značnou potřebu dovozu. V roce 1992 dosáhl dovoz v této kategorii 119,3 miliard korun (35 % ze všech dovozů), v roce 1997 už 330 miliard korun. Bankovní a posléze i hospodářská krize od roku 1997 způsobila problémy nejen spotřebitelům, ale především firmám, což značně zvolnilo dovoz a export s importem v této kategorii se začal vyrovnávat.

Krizový rok 1997

V roce 1997 byla česká ekonomika postižena měnovou krizí. V ni vyústila vnější nerovnováha, která byla důsledkem vyčerpávajícího se kurzového polštáře v podobě reálného posilování koruny. Vedle toho však na domácí ekonomiku působil stoupající příliv zahraničního kapitálu, především krátkodobého, který do české ekonomiky proudil za kladným úrokovým diferenciálem a stabilním nominálním kurzem.

Nové peníze v ekonomice hnaly nepřirozeně vzhůru spotřební výdaje domácností, a tak se česká ekonomika začala přehřívat. České ekonomice nepomohla ani propuknuvší měnová krize v jihovýchodní Asii, která smetla rozvíjející se ekonomiky. Někteří ekonomové a politici té doby, například tehdejší premiér Klaus nebo pozdější člen bankovní rady ČNB Holman, však vidí hlavní příčinu krize v příliš restriktivní politice České národní banky v roce 1996.

Měnová krize vedla jednak ke skokovému znehodnocení koruny (asi o 15 %), jednak vyvolala přibližně dvouletou ekonomickou recesi, ale z dlouhodobého hlediska byla katalyzátorem, který českou ekonomiku vyvedl z dlouhodobě neudržitelného stavu. Trend v bilanci zahraničního obchodu se v dalších letech začal obracet.

Struktura sald platební bilance ČR (v % HDP). Ministerstvo financí (2009)

Česko jako velká automobilka

Rokem, kdy se z ČR stávala automobilová velmoc, byl nejspíše 1999, kdy se strojů a dopravních prostředků vyvezlo za celkem 385 miliard, zatímco dovoz činil 382 miliard Kč. Od tohoto roku také začíná success story české ekonomiky jako exportní ekonomiky životně závislé na automobilovém průmyslu.

Do tohoto příběhu „automobilové velmoci“ je také nutné zmínit Volkswagen, který koupil 31% podíl v automobilce Škoda hned v roce 1991. Spíše se jednalo jen o takové oťukávání a monitorování stavu – zdali má cenu se této automobilce plně věnovat. Tehdejší vyráběný model Favorit však automobilku přesvědčil, aby naplno využila potenciálů automobilky. V roce 1995 automobilka získává 70% podíl, který od nového milénia zvyšuje na 100 %. Automobilce se s novým vlastníkem, který nejen přinesl své know-how a technologie, ale také výrazně investoval, dařilo – během několik let své prodeje Škodovka ztrojnásobila. Zatímco v roce 1991 prodala 123 tisíc aut, v roce 1998 už jich bylo 363,3 tisíc.

Je také zajímavé, že zatímco v exportu došlo k obrovským změnám a prudkému růstu v kategorii stroje a dopravních prostředků, u importu se podíl jednotlivých kategorií během let neměnil. V dovozech dominovaly v roce 1993 stroje dopravní prostředky (podíl 36,1 %), tržní výrobky (15,9 %), chemikálie (12,1 %) a spotřební zboží a minerální paliva (11,7 a 11,1 %). V průběhu období 1993 – 2006 se podíl těchto kategorií nezměnil. Dovozy přispívaly v transformačním období k modernizaci české ekonomiky.

Hlavní obchodní partner? Jednoznačně Německo

Německo se okamžitě stalo nejdůležitějším obchodním partnerem České republiky. Zatímco v roce 1993 jeho podíl vývozu a dovozu dosahoval 29 %, v roce 2000 už celkový objem vývozu dosahoval podílu 40 % a import z této země 32,3 %.

Zatímco podíl dovozu ze zemí EU se od roku 1993 do 2000 mírně poklesl ze 76,6 % na 75,5 %, tak v případě exportu byla situace opačná a Česku se dařilo stále intenzivněji pronikat do evropských zemí (je potřeba připomenout, že tehdy stále nebylo členem EU) a podíl vývozu do zemí EU vzrostl ze 79,1 % na 86,1 %. Poklesl však podíl exportu do rozvojových zemí (dědictví socialismu) z 6,8 % na 3,8 %. Bohužel se nám nedařilo uchytit kvůli zahraniční politice především českého prezidenta ani v prudce rozvíjející se Číně, kde také docházelo k poklesu podílu exportu. Hlavní podíl exportu, jak bylo uvedeno, připadl na vyspělé země.

Arsen Lazarevič