Kdo po Řecku zavře banky jako další?

Každý, alespoň trochu finančně gramotný člověk ví, že když se zadluží a začne své závazky řešit dalšími půjčkami, dostane se do dluhové pasti a brzy zbankrotuje. Většina nejen evropských zemí ale ke svým dluhům přistupuje právě takto nezodpovědně. Když vyprší splatnost jejich dluhopisů, vydají jednoduše dluhopisy nové. Dluh vytloukají dalším dluhem. Řecká krize je přitom jen vrcholkem ledovce, který dříve nebo později vypluje na povrch celý. Proto bychom ji měli brát především jako varování, jak křehký může být evropský bankovní systém a jak jednoduše lze lidem zamezit přístup k jejich kontům a celoživotním úsporám. Právě ty totiž bývají tím oblíbeným nástrojem politiků, jak dluhy státu „vyřešit“.

Řekové si ohrožení svých vkladů uvědomili, až když se zavřely banky. Na poslední chvíli se snažili vybrat alespoň část úspor a před bankami se tvořily dlouhé fronty. Ti, kterým se peníze podařilo vyzvednout včas, se zase obávali propadu hodnoty eura. Snažili se proto na poslední chvíli utrácet a investovat do věcí, které hodnotu neztratí tak rychle, jako peníze. Tržby prudce narostly hlavně prodejcům luxusního zboží a zlatníkům, kteří museli dokonce některé klienty odmítat, aby si zboží pošetřili na ještě horší časy.

O řeckém premiéru Alexisu Tsiprasovi si můžeme myslet ledacos, v jednom má však bohužel pravdu, dluhy nejsou pouze řeckým problémem, ale záležitostí celé Evropské unie. Jsou, jak říká, projevem neschopnosti eurozóny najít trvalé řešení obnovující se dluhové krize. Extrémně předlužené Řecko přitom dostává stále nové a nové půjčky, přestože je všem jasné, že už je nikdy nesplatí. Nyní dostalo přislíbenou další finanční injekci, tentokrát ve výši 86 miliard eur. To odpovídá 2,3 bilionu korun, tedy 55 % HDP České republiky. Evropská centrální banka (ECB) jimi zafinancuje řecké banky, ale krizi tím nevyřeší, jen ji o pár měsíců či let prodlouží. Jenže čím déle se bude tato agónie protahovat, tím hlubší budou dluhy a tedy i tvrdší důsledky. Pro nás všechny.

Představitelé Evropské unie přesto znovu a znovu Řecko „zachraňují“. Hlavně z obav, že jeho krach může odstartovat lavinu dalších bankrotů a velmi oslabí euro. Další na řadě by mohla být Itálie, Portugalsko, Španělsko nebo třeba Irsko. Nyní je proto prioritou chránit evropský bankovní systém před krizí likvidity, kterou by bankrot Řecka a rozpad eurozóny mohl způsobit. V bezpečí není ani Česká republika, přestože ještě nepřijala euro a její dluh je ve srovnání s Řeckem relativně malý (42,6 % HDP oproti 177 %). Jenže v případě krachu některé evropské země, je český bankovní systém ohrožen rovněž. Banky totiž vlastní obrovské množství státních dluhopisů, které při bankrotu země ztrácí hodnotu. Nejistota v bankovním sektoru a nárůst výnosu na dluhopisovém trhu mohou vyhnat výnosy dluhopisů velmi vysoko a jejich cena prudce poklesne. Spolu s nárůstem úroků na dluhopisech se dluhová nákaza dále šíří a i další dlužníci se s rostoucími náklady na obsluhu dluhu dostávají do potíží se splácením, tedy do stejné dluhové spirály, jako obyčejný dlužník a na pokraj bankrotu. V této souvislosti je dobré připomenout, že penzijní fondy jsou v Česku tvořeny z 80 % právě státními dluhopisy.

V případě jakýchkoliv problémů v důsledku předluženosti ekonomiky, jsou nejvíce ohroženi ti, kteří mají své úspory pouze v peněžní podobě. Nezáleží na tom, zda na spořicích účtech, v penzijních fondech, či doma pod matrací. Historie už mnohokrát prokázala, že konfiskace úspor je nejčastějším a pro politiky nejjednodušším způsobem, jak záplatovat díry ve státních rozpočtech. Kdo si i přesto myslel, že v bankách či v penzijních fondech jsou jeho úspory v naprostém bezpečí, toho snad řecká krize vyvedla z omylu. Politici a centrální bankéři, kteří o budoucnosti našich kont rozhodují, přitom mají sami své prostředky dávno vyvedeny mimo systém. Ti, kteří to udělají podobně a včas investují alespoň část svého majetku do skutečných hmotných aktiv, jako jsou drahé kovy, budou oproti ostatním obrovsky zvýhodněni. Ne náhodou se Řekové obraceli na poslední chvíli ke zlatu, jako k poslední jistotě. Nikdy není pozdě začít přemýšlet selským rozumem a svůj majetek ochránit tím, že jej diverzifikujeme tak, abychom v případě jakýchkoliv událostí na trzích či v politice nepřišli o vše. Drahé kovy by proto měly být součástí každého vyváženého portfolia. Kromě toho, že zlato a stříbro drží svou hodnotu už několik tisíc let a odolávají jak inflaci, tak měnovým reformám, jsou také skvělými protikrizovými aktivy, které v případě ekonomického krachu obrovsky zhodnocují. A co je nejdůležitější, díky nim můžeme mít svůj majetek pod kontrolou a klidně spát, až se jednou banky uzavřou i u nás.

Pavel Ryba

obchodní ředitel

GOLDEN GATE CZ a.s.

Pavel Ryba

Obchodní ředitel GOLDEN GATE CZ a.s., je jedním ze zakladatelů společnosti. Obchodu se věnuje více než deset let a má rozsáhlé zkušenosti z investičního poradenství. Zlato je podle něj cestou ke svobodě a nezávislosti.

GOLDEN GATE CZ a.s.

Společnost GOLDEN GATE CZ a.s. je lídrem na trhu spoření do fyzického zlata a stříbra v Česku. Byla založena s cílem učinit z fyzického zlata a stříbra investici dostupnou široké veřejnosti. Svým klientům nabízí širokou škálu spořicích programů již od 500 Kč měsíčně včetně spoření na důchod, spoření pro děti a spoření k zajištění hypotečního úvěru. Zajišťuje také zpětný odkup kovů a poskytuje komplexní poradenství v této oblasti. K 30. 4. 2015 přesáhla celková výše cílových částek spoření uzavřených klienty společnosti částku 3,9 mld. Kč. Více informací na www.goldengate.cz.