Centrální banky: Ještě jim věříte?

Hospodářské oživení, které začalo ve vyspělých zemích v letech 2009 a 2010, bylo veskrze založené na schopnosti centrálních bank udržet kurz ekonomiky mimo nejnebezpečnější vody. Katastrofa se nekonala ani během dluhové krize, šéf ECB Mario Draghi ale musel slíbit, že banka udělá cokoli, co bude potřeba, aby eurozóna zůstala pohromadě. A jsme u jádra problému.

Etapy krize

První kolo intervencí centrálních bank, od roku 2007 do začátku roku 2009, mělo zachránit světový finanční systém. Další kroky centrálních bank (2010-2012) byly ospravedlňovány široce přijímanou obavou, že se ještě světový systém úplně nevzpamatoval. Od roku 2012 se mělo všechno změnit.

Před třemi lety centrální bankéři přestali používat nějaké konečné termíny, pokud jde o uvolňování měnové politiky. Fráze o otevřených koncích, neomezených programech, zavádění jakýchkoli potřebných opatření a další začaly plnit zápisy z jednání FOMC i ECB, své o tom víme i u nás v Česku "díky" ČNB. Jedna věc je ale snaha nakopnout v té době jedno z nejslabších oživení za řadu desítek let, a druhá dát všanc solventnost celých států jen tak, aby se zjistilo, jak to dopadne.

Kamikaze

V roce 2013 Bank of Japan zavedla program odkupu aktiv v objemu odpovídajícím čtvrtině japonského HDP. Ještě nikdy žádná země v tak krátkém období neutratila relativně tak vysokou částku. A výsledek byl také výjimečný – výjimečně špatný. Pár kvartálů silnějšího růstu HDP, ovšem za současného poklesu spotřeby domácností. Ne, tak oživení nevypadá.

Možná to byl začátek konce. Japonský dluhopisový trh se pořádně "prohnul", a to ještě téměř nikdo netušil, co přijde na konci roku 2014. Tehdy totiž doslova během pár hodin sice americký Fed ukončil své zatím poslední kolo odkupů dluhopisů a hypotéčních zástavních listů, ale Bank of Japan zároveň šokovala trhy dalším navýšením své stimulace ekonomiky.

Podle kritiků podpůrných kroků centrálních bank byl tehdy překročen pomyslný Rubikon. Bank of Japan totiž jen sotva mohla věřit, že navýšením programu odkupů, který příliš nefungoval, nějak významně nakopne ekonomiku. Spíše jen pomohla přiblížit názory ekonomů svým vlastním inflačním cílům; ukázala odhodlání, i když jde možná o chuť jít hlavou proti zdi.

Za koho kopou tiskárny peněz?

Někteří to považují za konspirační teorii, jiní nad tím mávnou rukou jako nad úplným nesmyslem, mnozí ovšem akce centrálních bank ve vyspělých zemích v uplynulých letech vnímají jako přihrávku bohatým (investorům do akcií, velkým fondům a samozřejmě bankám). Nejblíže k po léta proklamovanému zlepšení kondice ekonomiky a naplnění peněženek lidí jsou nyní nepochybně v USA, Japonsko a eurozóna ale mají před sebou ještě dlouhou cestu.

Logika kritiků centrálních bank je ale neúprosná. Měnové autority podle nich neusilovaly o veřejné blaho a stabilitu. Snažily se posunout realitu blíže svým teoriím a předpovědím. A pokud se realita zpěčovala, bylo to tím, že se tlačítko "TISK" pustilo příliš brzy.

V lednu Švýcarská národní banka přestala hlídat minimální kurz švýcarského franku vůči euru. Za jediný den pak přišla o balík peněz odpovídající více než desetině švýcarského HDP. Ukázalo se, že všechny problémy se "tištěním peněz" vyřešit nedají.

Fed a další měnové autority jsou navíc po letech měnové expanze extrémně zapákované, stačí se podívat na velikost bilancí a srovnat si ji s kapitálem bank. Poměr 50 ku 1 není za vlasy přitažený tip. Instituce, které se snažily a snaží zachránit systém před insolventností, jsou samy v jistém slova smyslu insolventní. Pokud víte, jak tohle dopadne (jak vyjde jakákoli příští exit strategie centrálních bank, aniž by to ohrozilo celé státy), zařiďte se podle toho.

Jaké akcie držet, až Fed začne hýbat se sazbami?