Energetický boom v U.S. a s ním spojená negativa

Energetický boom ve Spojených státech v posledních letech přiživuje sny o konci závislosti na ropě dovážené ze zahraničí. Spojené státy procházejí ohromným energetickým boomem, jež jim umožnil především rozvoj technologie zvané frakování, která nabízí příležitost těžit z doposud nedostupných především břidlicových ložisek.

Těžba ropy v U.S. je momentálně na nejvyšší úrovni za posledních 22 let a naopak dovoz ropy se jim podařilo snížit na nejnižší úroveň od roku 1996 s tím, že s ohledem na současný vývoj se dá očekávat, že import bude i v budoucnu dále klesat.

Vlastní proces frakování spočívá v navrtání horniny, během kterého se v této vytvoří tisíce prasklin, jež umožní následnou těžby ropy a plynu. Tento způsob je však technologicky velice náročný a přestože vlastní proces postupem času prošel mnoha zdokonaleními a vývoj efektivnějších technologií jde stále kupředu, je nutné překonat řadu dalších překážek.

Kromě vlastní vrtací soupravy je nutné zajistit, aby se v nejbližším okolí nacházely nebo byly vytvořeny objemné zásobníky na vodu, písek a chemikálie, dovézt pumpy, dostatečné osvětlení a řadu dalšího vybavení. Celý proces může tak v závislosti na dostupnosti materiálu trvat od 3 týdnů do 3 měsíců. Poté, co frakování skončí, je následně nutné veškeré zařízení přesunout opět na jiné místo.

Frakování představuje pro v posledních letech utlumenou ekonomiku U.S. značnou vzpruhu ve smyslu tom, že nyní mají Spojené státy k dispozici dostatečný objem levného plynu, čímž se daří snižovat ceny elektrické energie a spotřebitelům klesají výdaje za vytápění. Z pohledu většiny spotřebitelů se tak jedná o věc čistě pozitivní. Bohužel však jen do té doby, kdy jim někdo začne vrtat a následně hydraulicky frakovat za plotem.

V současné době již přes 15 miliónů Američanů žije ve vzdálenosti od vrtu pro hydraulické frakování menší než 1 míle. Pro mnoho může tato situace představovat peněžní příjem „za nic“, ovšem v poslední době začínají narůstat konflikty mez těžaři a lidmi, co z vlastní těžby mají pouze negativa v podobě zápachu, hluku a těžkou mechanizací poškozených cest.

Jako příklad může posloužit Johnson County v americkém Texasu, kde v roce 2000 nebylo více než 20 vrtů na plyn a ropu a v jejichž bezprostřední blízkosti žilo jen velmi omezené množství obyvatel. V dnešní době se však na tomto místě nachází přes 3.900 vrtů a více jak 99,5% obyvatel žije do vzdálenosti jedné míle od místa vrtu.

Dle vlastních zkušeností dotčených obyvatel představuje blízkost vrtu „cirkus“. Neustálý provoz těžkých nákladních aut 24 hodin denně, neúměrný hluk, špína, prach a zápach. V rámci prvotního budování představuje jeden vrt obvykle zátěž ve formě 1000 přejezdů nákladních vozidel, po ukončení příprav pak jednu cestu denně. Dalším nepřehlédnutelným negativem je pak skutečnost, že každý vrt v blízkém okolí hrozí snížením hodnoty domů, a to především v souvislosti s obavami o snížení kvality vody v dotčené oblasti.

Situaci řeší každý po svém. Pro lidi, kteří žijí v blízkosti vrtů, je obvykle klíčové to, jestli společnost, jež vrt v blízkosti provozuje, nabízí kompenzace, s kterými se většina lidí spokojí. Jsou však i lidé, kterým kompenzace společností nestačí a kteří se snaží najít legální formu, jak dopady na pohodlí a okolní životní prostředí zmírnit. Některé státy, jako například New York, ovšem přistoupili k úplnému zákazu těchto vrtů. Jiní zase uplatňují řadu restrikcí.