Pavel Kohout: Tunelování? Zbytečné obavy

Lidé masově trpí fobií z tunelování – nevěří proto penzijní reformě a druhému pilíři. Obávají se, že po řadě let najdou své penzijní účty prázdné. Vytunelované.

Tato obava je ovšem naprosto neopodstatněná. Je založená na špatných zkušenostech s investičními privatizačními fondy z 90. let. Dnešní druhý pilíř je ovšem konstruován zcela jinak. Úroveň bezpečnostních opatření je nesrovnatelná. Lze vskutku autoritativně tvrdit, že tunelování je dnes absolutně vyloučené.

V první řadě, existuje dozor nad investováním, který se týká i nových penzijních fondů. Dozor má na starosti Česká národní banka a ta dokáže být pořádně přísná. Není přeháněním tvrdit, že ČNB patří mezi nejpřísnější světové regulátory vůbec.

V druhé řadě, cenné papíry jsou pod dalším dozorem, který vykonává depozitář. Funkci depozitáře vykonává banka, která má na starosti úschovu cenných papírů. Tato banka musí být nezávislá na finanční skupině, do které patří penzijní fond. Poslední, co si depozitář přeje, je být zapleten do jakékoli „tunelářské“ aféry.

Ve třetí řadě, existuje oznamovací povinnost a povinná kontrola hospodaření. Tuto kontrolu vykonávají auditorské firmy, v jejichž zájmu není nahrávat podvodníkům, neboť by ztratily pověst a zanikly by. V relativně nedávné minulosti se to opravdu stalo. Andersen Consulting v souvislosti s aférou Enron, takže tato hrozba není pouze teoretická. Zkrátka a dobře, dnes již nemůže nastat situace, aby penzijní fondy byly „vytunelovány“. Ani podílové fondy.

Tunelování bývalo možné u privatizačních fondů v 90. letech, protože tehdy neexistoval ani jediný z popsaných kontrolních mechanismů. Kuponová privatizace ostatně nebyla prováděna proto, aby nastartovala fungování standardního kapitálového trhu. Tunelování bylo zbytečné a bylo možné mu snadno zabránit# Bohužel, naprosto nadarmo poškodilo mezinárodní pověst České republiky. V domácím rámci pak devastující ztráty utrpěla pověst kapitálového trhu.

Nejslabším článkem kuponové privatizace bylo zavedení investičních privatizačních fondů. Nebyly předmětem žádného dozoru. Slovo „fond“ se stalo nadávkou. Dozor neexistoval, neexistovala ani právní ochrana minoritních akcionářů ani informační povinnost na úrovni vyspělého světa. Toto vše tvořilo dohromady recept na katastrofu.

Komise pro cenné papíry byla založena až v roce 1998, kdy už se všechny velké škody dávno staly. Nejtrvalejší škodou byla deformace veřejného mínění a důkladné zneuctění slova „fond“. Dodnes mnoho Čechů má takřka alergii na tento typu investování. Ke své škodě. Rozdíl je přitom zásadní: v 90. letech se tunelovat smělo. Nyní již nikoli.