Komu patří peníze v bance?

V půlce března jsem situaci na Kypru nazval "měnovou reformou". Bylo to na základě prohlášení, že všechny vklady na Kypru budou podléhat dani, jejíž sazba bude odstupňována podle výše vkladu.

Od té doby se situace x-krát změnila a poslední verze mluví o tom, že záchranu problémové banky (tzv. „bail-in“) zaplatí mimo jiní vkladatelé s více než 100 tisíci euro na účtu. Právě proto, že vkladatelé přijdou o část vkladů a zbylá část jim bude vyměněna za akcie banky, označuje řada komentářů tento postup za krádež apod. Problém je v tom, že uložení peněz do banky se obecně nepovažuje za investici.

Pokud  se na "bail-in" podíváme z pohledu účetnictví, vypadá situace o něco jinak. Proto tipuji na jeho použití i v budoucnu. Pro vkladatele jde o klíčovou informaci.

Jak to tedy z pohledu účetnictví vypadá?

Lidé často žijí v přesvědčení, že když své peníze vloží do banky, stále jsou to „jejich“ peníze, že je mají v bance uschovány. Omyl.

Reálně člověk i vkladem do banky investovat – konkrétně půjčil bance peníze (i když smlouva nemluví o půjčce peněz bance, ale o vedení běžného čtu, termínovaného vkladu nebo jakéhokoliv bankovního produktu) a dostal za to úrok (nehodlám teď na tomto místě diskutovat o jeho výši). To, co klienti bank vidí svých na bankovních výpisech včetně úroků, není de facto to, kolik oni mají peněz uložených v bance, ale kolik jim banka dluží, kolik jí půjčili.

„Bail-in“ je postup podobný postupu jako při bankrotu jakékoliv jiné firmy. V takovém případě věřitelé přicházejí o část svých pohledávek, případně je budou rekapitalizovat.

Investice vkladatelů na Kypru nevyšla a oni o část své investice přišli. Podle vyjádření šéfa UniCredit Bank by se tento princip měl používat i v případě dalších problémových bank. Toto vyjádření by si všichni vkladatelé měli zapsat za uši, o podobném principu se totiž mluví i v dalších zemích počínaje Spojenými státy či Kanadou a konče Velkou Británií.

Co se stane, když se najednou banka ocitá v problémech a není schopna plnit své závazky? Co se stane pak?  

Vkladatel nepřijde naštěstí o vše, určitou část mu v celé EU garantuje stát.

V rámci EU jsou garantovány vklady do výše 100 tisíc euro u každé banky. Stejný limit platí i pro vklady v České republice. V České republice je garantem Fond pojištění vkladů, který garantuje výplatu těchto pojištěných vkladů.  Upozorňuji však na skutečnost, že  případě, že se jedná o vklady vedené u poboček zahraničních bank, které působí na našem trhu (např. ZUNO, ING...) tak tyto vklady jsou pojištěny v zemi, kde má sídlo mateřská banka.

V současné době Fond pojištění vkladů disponuje zhruba 25 miliardami korun (cca 1% hodnoty pojištěných vkladů v České republice). Fond má ze zákona na zahájení výplaty pojištěných vkladů 20 pracovních dní od data vydání oznámení o platební neschopnosti. Zmiňovaných 25 miliard korun by v případě problémů větší banky nemuselo stačit. Proto v červnu 2012 preventivně schválila ČNB desetiletý dluhopisový program fondu v objemu 100 miliard korun. Minulý týden (konkrétně 5. dubna) oznámil Fond pojištění vkladů zahájení příprav zadávacího řízení na veřejnou zakázku na výběr poskytovatelů syndikovaného úvěru ve výši 100 miliard korun.

Co z toho pro vkladatele plyne?

Nenechat se vyšachovat.

Rozdělit finanční prostředky mezi více bank by proto mělo být samozřejmostí pro lidi, jejichž finanční prostředky jsou větší než 100 tisíc euro, nemluvě o tom, že ne všechna aktiva by měly být uloženy na bankovních účtech.

Z praktických důvodů bych totéž rozdělení bank doporučil i lidem, jejich prostředky ani zdaleka nedosahují částky 100 tisíc euro. Přece jenom i přes pojištění vkladů by se ke svým penězům nemuseli v případě velkých problémů nějaký čas dostat a likvidita je v dnešní době exekucí a podobných věcí klíčovou záležitostí.