(Ne)právní rámec důchodového pojištění (2)

Předchozí: Úvod do problematiky s konstatováním, že právo důchodového pojištění v rámci práva veřejného zaujímá pozici spíše okrajovou. Prostor pro skutečné nalézání práva je zde omezen a lze jej redukovat na rozměr dávkové formule či dávkového schéma.

Určitě nelze totéž se stejnou rozhodností prohlásit o sféře procesněprávních norem. Nicméně ani zde není prostředí tak liberální. Pro správní řízení je totiž typická především zásada inkviziční, kterou charakterizuje nezastupitelná role správního orgánu jak při vlastním průběhu, tak při samotném shromažďování důkazů. Jestliže civilní řízení soudní je založeno na zásadě projednací, která předpokládá aktivní úlohu samotných účastníků řízení, tak ve správním procesu je správní orgán sám povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Přitom není vázán jen návrhy účastníků řízení.

Zároveň je nutno dodat, že úprava dokazování při správním řízení ve věcech důchodového pojištění, obsažená v zákoně ČNR č. 582/1991 Sb. o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v platném znění, je jen útržkovitá. Tento zákon za tím účelem odkazuje na obecnou právní úpravu, kterou je správní řád.

Zákon číslo 582/1991 Sb. důkazní prostředky povšechně rámuje ve speciální normě, tedy v ustanovení § 84, podle něhož v řízení ve věcech důchodového pojištění lze použít k důkazu záznamy na technických nosičích dat, mikrografické záznamy, tištěné produkty optického archivačního systému a tištěné nebo fotografické produkty jiné výpočetní techniky místo originálu listiny, podle jehož obsahu byly pořízeny, pokud z povahy věci nevyplývá, že je třeba předložit originál nebo úředně ověřený opis listiny. Pohříchu tím vychází vstříc především správnímu orgánu, který podobné prostředky masivně používá.

Zdánlivě liberální vymezení, uvedené v předchozím odstavci, však stejně zužuje hned následující ustanovení § 85 téhož zákona obsahující konkrétní výčet skutečností, které se prokazují předepsaným způsobem. Procesní norma zde přímo určuje, jakým důkazním prostředkem má být určitá právní skutečnost prokázána. Podobný charakter mají i některá další ustanovení tohoto zákona, ale i zákonů dalších, upravujících právní vztahy důchodového pojištění, zejména pokud jde o posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti občanů. V soudní praxi se takové důkazy označují jako povinné.

S prokazováním toho nejpodstatnějšího, tj. dob pojištění (zaměstnání) je to svým způsobem podobné. Obecně procesní norma ukládá organizacím povinnost vést potřebné záznamy o skutečnostech rozhodných pro nárok na dávky důchodového pojištění, jejich výši a výplatu a předkládat je příslušným orgánům sociálního zabezpečení. V § 38 předmětného zákona pak upravuje povinnost vést evidenční list důchodového pojištění po celou dobu, po kterou pojištění trvá, s výjimkou pracujících poživatelů starobního důchodu s tím, že tento doklad se zakládá při vzniku účasti občana na důchodovém pojištění.