Už víte co je „Volksinvestment“?

Obavy Němců o ztrátu úspor ve prospěch hýřivých „jižanských“ zemí se začínají povážlivě naplňovat. Před 3 týdny vystoupil guvernér ECB Mario Draghi (Ital) se slovy: „V rámci mandátu je ECB připravena učinit vše potřebné k ochraně eura. A důvěřujte mi, budou to kroky dostatečné. Pokud jde o rostoucí prémie na vládních dluhopisech, porušují funkčnost transmisních mechanismů měnové politiky a tím spadají do našeho mandátu“. Draghi však tato slova vyslovil bez podpory klíčového hráče – prezidenta německé Bundesbanky Jense Weidmanna a tím dále vyhrotil situaci na území Německa.

Němci si dobře pamatují období 80. a 90. let minulého století, kdy byl trh s významnými evropskými měnami - po bankrotu USA v roce 1971 - ustanoven do tzv. Evropského měnového systému (EMS). Ačkoliv si tvůrci tohoto systému slibovali stabilitu směnných kurzů, výsledek byl zcela jiný. Stav byl takový, že země jako Itálie nebo Francie již před ustanovením tohoto systému prováděly inflaci a byly na nových úvěrech závislé. Odmítaly reformy a spokojeně si žily na dluh. Jakmile vstoupily do tohoto systému společně s Bundesbankou, chytily se do vlastní pasti. Mylně se domnívaly, že od nich bude Bundesbanka nakupovat jejich liry a franky za účelem stabilizace směnných kurzů. Němci však tyto transakce odmítali, a tak nejenom Italové a Francouzi museli mnohokrát devalvovat své měny. Vše vyvrcholilo měnovým kolapsem v roce 1992, kdy musela být fluktuační pásma rozšířena na 15 %. Navíc po měnovém útoku Georga Sorose Italové a Britové mechanismus opouští.
Bundesbanka byla v tomto období permanentně pod tlakem inflačních zemí, stejně tak jako dnes. Vše však bylo nakonec „zpečetěno“ tím, že Němci přijali euro (vznikla Evropská centrální banka), a tak se dluhový a strukturální problém „vyřešil“ resp. odsunul o dalších 10 let. Tento krok komentoval věhlasný ekonom Jörg Guido Hülsmann následovně: „Význam nové ECB spočívá v tom, že poprvé v historii existuje jeden centrální evropský producent nekrytých peněz, který odstranil omezení pro státní rozpočty dané starým systémem a tím otevřel nové cesty k obohacení států či se státem úzce spojených skupin. Toto je skutečný smysl ECB a záměr jejích tvůrců.“

Nyní jsme ve stavu, kdy jsou jihoevropské státy neudržitelně zadluženy a svým současným počínáním ať na úrovni politické, tak na úrovni monetární útočí na Němce s návrhy, které by definitivně vymazaly jejich úspory. Bruselská byrokracie a nejenom bývalí nebo současní poradci z Goldman Sachs (Draghi, Monti více zde.) se v tomto „náhodném“ chaosu snaží prostřednictvím ESM (Evropský finanční mechanismus) a ECB o politickou a fiskální unii. Bude s tím však konzervativní a stárnoucí německá veřejnost souhlasit?

Němci nečelí pouze vyděračským požadavkům ze strany „jihu“, ale také svému národnímu dluhu. Celkový státní dluh Německa je ve výši dvou bilionů eur (81 % HDP) a dluh „skrytý“, vyplývající ze záruk státu ve prospěch budoucích přislíbených a uzákoněných sociálních výdajů, se odhaduje na dalších 5 biliónů eur (+ 200 % HDP). Dále si všimněme demografického vývoje v Německu. Během následujících 20 let začnou do důchodu vstupovat silné poválečné ročníky, které budou klást na čerpání úspor vysoké nároky.

Věkové složení obyvatelstva v Německu v roce 1999 v tis. osob.

Němci jsou pod tlakem a přirozeně hledají řešení. Proto se v Německu stále ve větší míře prosazuje po vzoru úspěšné značky Volkswagen nový pojem Volksinvestment - tj. investice do fyzického zlata. Podle červnového průzkumu německého veřejného mínění agentury FORSA se k dotazu, „kterou z pěti zadaných investic pokládají občané za nejlepší dlouhodobou investici v minimálním časovém horizontu alespoň tří let“ vyjádřilo pro zlato 38 % respondentů. Na druhém místě skončily termínované vklady s výsledkem 18 %, dále pak akcie 12 %, podílové fondy 8 %, dluhopisy 3 % a žádná z těchto/nevím odpovědělo 23 % dotázaných.

Dne 12. záři by měl Spolkový ústavní soud rozhodnout, zda bude Německo moci dokončit ratifikaci vzniku stálého záchranného fondu eurozóny ESM a fiskálního paktu EU, nebo ji oddálí. Spořiví Němci – poučeni Výmarskou hyperinflací – však nebudou čekat na její opakování. Naopak, ve větší míře se obrátí na své politické představitele s apelem na opuštění/rozdělení eurozóny a v soukromí budou své úspory „ukrývat“ do nově nastupující tvrdé měny – do zlata.
Čísla mluví jasně, zlato od 1. 1. 1999 (počátek platnosti eura), kdy stálo 244 EUR / unce posílilo až na současných 1 300 EUR / unce. Jinými slovy, euro ke zlatu za necelých 14 let své existence ztratilo již 81% své hodnoty.

Roman Pilíšek (1980)

je absolventem Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, kde se specializoval na problematikou akciových a komoditních trhů. Následně získal pracovní zkušenosti ve finančním a bankovním sektoru. Je velkým zastáncem rakouské ekonomické školy a v současné době působí jako hlavní ekonom společnosti ZLATÉ REZERVY s.r.o. Jeho posláním je publikační činnost, ekonomické analýzy a komentáře. Dále je zodpovědný za privátní divizi Private & Corporate Assets.

Společnost ZLATÉ REZERVY s.r.o. patří mezi přední tuzemské obchodníky s investičním zlatem. Pobočky má ve Zlíně a v Praze a provozuje největší internetový portál o investičních kovech www.zlaterezervy.cz, který přináší denní zpravodajství, odborné články, videa, unikátní grafy s aktuálními cenami, technické analýzy a eobchod.