Bydlení - historie bydlení, moderna a kubismus, Gončár a Janák.

Moderna a kubismus se vyznačovaly střízlivostí, geometričností a maximální snahou o účelnost. Distancovaly se tak od předchozí zdobnější a dekorativní secese. Českými nejznámějšími představiteli nového směru - kubismu byli zejména architekti Josef Gočár a Pavel Janák.

Jako reakce na přemíru secesní originality a dekoru projevila se již v prvních letech nového století v pracích architektů snaha po úměrnosti a střízlivost. Byla to i snaha  po odosobnění a zvědečtění, snaha po účelnosti, která vedla architekty k tzv. individuální moderně. To se již vývoj architektury vzdaloval od secesního romantismu, od rozevlátých křivek ke geometrické vyváženosti, od folklórismu naplněném lokální notou k mezinárodnímu evropanství. Tvorba nábytku se navracela ke tvarovému klidu, zjednodušováním nábytkových předmětů až na základní tvary.

Hranolovitost byla uplatňována u skříňového nábytku, kde měla své opodstatnění. Byla nejen účelná, ale vycházela i z logiky konstrukce. Tvary úložného nábytku se přitom neměnily. Tvůrce moderny ale hranolovitost uplatňovali i u nábytku sedacího. Oproti až bizarním secesním tvarům sedacího nábytku, který poskytoval pohodu sezení, vznikala křesla, židle a lavice formalisticky stylizovaná do geometrického řádu, často i na úkor pohodlnosti. I když se individualistická moderna vymanila z přemíry dekorativnosti a oprostila od pseudohistorismu, zůstávaly povrchy výtvarně členěny a zdobeny střídmým geometrickým ornamentem. Přitom přes zevní proměny nábytek zůstával ve svém složení velmi tradiční. Tradiční zůstávalo i umístění jednotlivých nábytkových předmětů v prostoru.

Ložnici vévodil manželský "katafalk", po jeho obou stranách noční stolky a nezbytná "toaletka", dále pak dvoudílná a třídílná skříň. Jídelna zůstávala vybavena sestavou jídelního stolu se židlemi, situovanou ve středu prostoru, ve kterém nesměl chybět bufet a servírovací stolek. Reprezentačním prostorem byl salon, spoře užívaná místnost se čtyřmi křesly kolem konferenčního stolku.

Tento archaismus, přetrvávající z devatenáctého století, byl pozvolna měněn teprve řešením půdorysných dispozic u realizací tehdejších předních českých architektů, kterými byli především František Roith /1876-1942/, Antonín Engel /1879-1959/ a z mladší generace architekti Josef Gočár, Otakar Novotný a Pavel Janák, kteří začínali působit v atelieru Jana Kotěry, představitele české individualistické moderny. Kotěra tehdy formuloval zásady nové tvorby zcela jednoznačně: "Architektonická tvorba má na zřeteli prostor a konstrukci, nikoliv tvar a výzdobu. První je vlastní pravdou architektury, druhá může být nanejvýše vyjádřením této pravdy. Nová forma může vzniknout nikoliv z estetické spekulace, ale toliko z nového účelu, z nové konstrukce. Každé hnutí, které nemělo své východisko v účelu a v konstrukci, nýbrž mělo svůj vznik ve formě, zůstává nutně romantickou utopií."

I když šlo vzhledem k počtu realizací o malý krůček, stala se i individualistická moderna dalším výrazným vykročením do dvacátého století.

Český kubismus
Pařížský kubismus s abstraktními díly Pabla Picassa a Georgense Braqua nastolil ve výtvarném umění počátku dvacátého století nové otázky. Kubistické přetváření skutečnosti se rozšířilo v pracích mnoha umělců po celé Evropě. Čeští architekti v letech zrození kubismu v malířském umění a v sochařství plně navázali na francouzský malířský směr a předběhli tak svou dobu. V letech, kdy individualistická moderna svojí strohostí, střízlivostí, a věcností neposkytovala nastupující generaci dostatek  možností k uměleckému uplatnění, nastoupila svoji tvůrčí cestu i skupina mladých českých architektů. V krátkém období před první světovou válkou vystoupil proti racionalitě moderny Pavel Janák /1882-1956/, Josef Gočár /1880-1945/, Vlastislav Hofman /184-1956/, Josef Chochol /1880-1956/, ale i Otakar Novotný /1880-1958/ Antonín Procházka/182-1945/ a Rudolf Stockar /1886-1957/. Tito mladí architekti našli svůj osobitý výraz v typicky českém kubismu. Odmítali nejen historismus a secesi, ale i cesty racionálních tvarů.

Český kubismus v architektuře vzešel z niterné potřeby vyvolávat svými díly dramatické pocity. Byl úsilím po vytvoření předmětného světa, který by posunul architektonickou tvorbu od racionální moderny, chladné a objektivní, k ryze výtvarným a vyšším hodnotám. Byl to především odpor proti soudobým názorům starší generace a současně i snaha po nalezení nového českého výrazu v architektonické tvorbě. Odpor byl vystupňován konfliktem s názory členů Mánesa. Po ostrých diskusích, které následovaly po výstavbě kubistických obrazů, ostentativně vystoupili z Mánesa mladí architekti a postavili se po bok sochařům a malířům, kteří se ve svých dílech vyjadřovali rozloženými kubistickými formami.

V roce 1911 založili v Praze "Skupinu Umělců Výtvarných" a Pavel Janák v "Uměleckém měsíčníku", vystoupil se základním programem. Pod názvem "Hranol a pyramida" formuloval základní postoje mladých umělců. Podrobil kritice stávající moderní architekturu, která sice provedla očistu od pseudohistorické dekorativnosti, ale nedokázala, podle mladých architektů, přinést nic víc než strohost bez hlubších duchovních aspektů. Na základě gotických jehlanů a egyptské pyramidy Pavel Janák zdůrazňoval význam diagonály a šikmých ploch. Zdůrazňoval, že právě pomocí těchto přístupů k tvorbě je možné dospět k vrcholnému dynamickému a plastickému účinku. Umělecký program, který se hlásil k novému směru tvorby, byl formulován současně s prvními návrhy a prvními realizacemi.

Tvorba českých architektů provedla konečnou očistu od pseudohistorických forem. Český kubismus se radikálně rozešel s ornamentem historismu a secese. Ornamentem se stávaly jednotlivé předměty samy o sobě. Architekti zapojení do kubistického hnutí usilovali tímto způsobem o vytvoření slohové jednoty a jednotlivými tvůrci vyhlašované programy zbavovaly architekturu předsudků.

Koncem minulého století zaznamenala nejen Praha, ale i ostatní města Českého království velkou stavební vlnu. Zvýšená potřeba při vybavování interiérů byla vyplňována nábytkovými předměty, které v té době byly vyráběny ve značných objemech, bez výtvarných hodnot, se směsicí různorodých ornamentů. Přes pozoruhodnou secesní epizodu, přes snahu o moderní interiéry, byly při tvorbě nábytku stále jen rozmělňovány dekorativní prvky. Byla to zcela rutinní produkce výrobců nábytku. Za této situace bylo v Praze roku 1908 vytvořeno družstvo Artěl usilující o tvorbu výtvarně kvalitních předmětů. Ve svých inzerátech se Artěl představoval jako: "Umělecký průmysl všeho druhu". Jeho cílem bylo vzkřísit a probudit smysl pro výtvarnou práci a vkus v každodenním životě.

Z iniciativy Pavla Janáka a Josefa Gočára, ve spolupráci s podnikateli, byly také v roce 1912 založeny Pražské umělecké dílny, které vyráběly především nábytek a drobné umělecké předměty. Výtvarná práce v prvních letech dvacátého století byla spojována s řemeslnou realizací. Přitom se technické zázemí pro výrobu nábytku předních českých architektů skládalo z drobných dílen a z nevelkých manufaktur.

Řemeslná virtuozita českých truhlářů poskytovala široké možnosti realizace konstrukčně složitých návrhů kubistického nábytku. Umožňovala stavbu i těch nejnáročnějších předmětů. Jen díky jejich řemeslnickým schopnostem mohli čeští architekti experimentovat v duchu kubistických teorií. Ve svých návrzích nábytku ale často opomíjeli těžkosti výroby. Velmi často nerespektovali ani základní technologické možnosti a vlastnosti materiálů. Navzdory konstrukcím a materiálům byla na první místo stavěna základní idea  - kubismus. Samotná stavba mnohých nábytkových předmětů často neodpovídala ani tehdy dostupným materiálům a běžným truhlářským konstrukcím.

Těsně před první světovou válkou byl z iniciativy českých umělců založen Svaz českého díla. Jeho největší zahraniční akcí, na které se tvůrci českého kubismu v architektuře poprvé a naposled prezentovali světu, byla výstava Werkbundu v Kolíně nad Rýnem. Výstava konaná s názvem "Umění v řemesle, průmyslu a obchodu a architektuře" byla ale ukončena před termínem. Začala hrůza první světové války.

Stavby a interiéry, nábytek, keramika a ostatní předměty jsou dnes dokladem skutečnosti, že kubismus v české architektuře byl stylem. Pravda, stylem který neměl dostatek času, aby se plně rozvinul. Přesto kubistické hnutí vytvořilo slohovou jednotu, od architektonického pojetí průčelí, přes návrhy nábytku, až po drobné užitkové předměty. Český kubismus se stal uceleným názorovým projevem - samostatným českým hnutím. Vyrost z české půdy, z evropského měřítka. Byl to pozoruhodný a světově unikátní přínos i do pokladnice tvarového vývoje nábytku.

Rondokubismus
Doba po první světové válce představovala v architektuře především hledání nové estetiky. V českých zemích to byl i čas naplněný vypjatým nacionalismem, čas , kdy se stalo módou hovořit o staroslovanském umění a folklóru. Architekti v osvobozenecké atmosféře první republiky svojí tvorbou vyšli vstříc tomuto nadšení ze svobody. Vznikla nová forma kubismu, který byl později pojmenován rondokubismem.

Byla to zcela zvláštní forma kubismu, který se po ustanovení Československé republiky stal téměř oficiálním slohem mladého státu. Už koncem válečného období doznával kubismus změny při hledání nových výrazových prvků. Šikmé plochy a špice byly zaoblovány a místo trojúhelníků a jehlanů začaly být používány kruhy, polokruhy, polosloupy, mezikruží, koule. Vedle jehlancovitých tvarů se objevovaly i tvary oblé.

Válcové a kulové tvary byly jakoby "nalípány" na základní korpusy nábytku. Jejich účelem bylo oživit a ozdobit jeho povrch. Kosoúhlé tvary byly vystřídány nejen na průčelích staveb, ale i na plochách nábytku. Základním pojetím rondokubismu se stala oblost. Novým stylem tvorby se stal plastický dekorativismus, ve své podstatě skoro barokní.

U zrodu rondokubismu stálo jen pár osobností. Z architektů opět Josef Gočár a Pavel Janák, nábytkem se zabývající František Buben, K. Pelant, K. Oslejška, malíř František Kysela a z teoretiků především V.V. Štěch.
Svou měkkostí výrazu a záměrným uplatňováním červené a bílé barvy působily stavby a nábytek folkloristicky. Ve snaze vyhnout se opakování tvarosloví lidového nábytku, vznikla směsice kubismu s národním folklorem. Byla to především cílevědomá snaha nevyužívat tvarosloví tehdejší evropské moderní tvorby a docílit novými prvky typicky české architektury. Tento styl, byl právě tak jako předválečný kubismus náš, český, nikde jinde se nevyskytující.

Autoři rondokubistických interiérů a navrhovaných nábytkových předmětů vycházeli z účelu jednotlivých předmětů daleko více než při tvorbě v předválečném kubismu. Přesto se funkce ani konstrukce nestaly vlastními základy tvorby rondokubistického nábytku. Rondokubismus vyústil ve svém vývoji přípravou a realizací československého pavilonu na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925. Účast na této výstavě byla konfrontací české kultury se světem. V národním pavilonu, navrženém Josefem Gočárem, vybaveném Pavlem Janákem za spolupráce Františka Kysely, se Československou předvádělo světu.

Celá tato mezinárodní výstava byla pozoruhodnou směsicí futurismu, expresionismu, ale i českého rondokubismu. Pro mladé Československo byla tato účast přehlídkou několikaletého úsilí o vytvoření národního stylu a o jeho prosazení do všech oborů užitného umění.

Zdroj:
Stanislav Dlabal, Nábytkové umění - vybrané kapitoly z historie     

 


 

Bydlení - historie bydlení, staré kultury, Egypt a Mezopotámie >>
Bydlení - historie bydlení, staré kultury, Řecko >>
Bydlení - historie bydlení, staré kultury, Řím >>
Bydlení - historie bydlení, raný středověk >>
Bydlení - historie bydlení, raná gotika >>
Bydlení - historie bydlení, gotika Evropa, gotika Čechy >>
Bydlení - historie bydlení, renesance Itálie >>
Bydlení - historie bydlení, renesance Francie, renesance Španělsko >>
Bydlení - historie bydlení, renesance Německo, Anglie, Švýcarsko a Nizozemí >>
Bydlení - historie bydlení, renesance Čechy >>
Bydlení - historie bydlení, rané baroko >>
Bydlení - historie bydlení, francouzské baroko Ludvíka XIV. >>

Bydlení - historie bydlení, baroko Čechy, Anglie a severní Evropa>>
Bydlení - historie bydlení, rokoko úvod >>
Bydlení - historie bydlení, rokoko Německo, Anglie, Itálie a Čechy >>
Bydlení - historie bydlení, anglický nábytek 18.století >>
Bydlení - historie bydlení, americký nábytek v počátcích kolonizace >>
Bydlení - historie bydlení, klasicismus >>
Bydlení - historie bydlení, empír. Styl vojevůdce Napoleona. >>
Bydlení - historie bydlení, bydlení, biedermeier. Měšťanský sloh přiměřenosti. >>
Bydlení - historie bydlení, nábytkový fenomén Thonet a nové technologie ohýbaného dřeva >>
Bydlení - historie bydlení, druhá polovina 19. století, historismus. Sloh s předponou neo.>>
Bydlení - historie bydlení, tvůrčí hnutí Art and Craft. >>
Bydlení - historie bydlení, secese. Dekorativní secesní styl není jen Alfons Mucha.>>
Bydlení - historie bydlení, meziválečný umělecký a dynamický styl Art Deco >>
Bydlení - historie bydlení, Bauhaus, avantgardní škola a styl s důrazem na funkčnost >>
Bydlení - historie bydlení, meziválečná první Československá republika >>
Bydlení - historie bydlení, funkcionalismus; účelnost a strohost, nové principy i materiály >>
Bydlení - historie bydlení, USA před druhou světovou válkou >>
Bydlení - historie bydlení, tvorba nábytku v období druhé světové války >>  

Bydlení - historie bydlení, nábytková tvorba po druhé světové válce >>
Bydlení - historie bydlení, poválečné Československo a Amerika >>
Bydlení - historie bydlení, konec 50. - 70. léta není jen Expo 58 >>
Bydlení - historie bydlení, 70. a 80. léta 20. století = abstrakce, provokace i kýč >>
Bydlení - historie bydlení, konec 20. století = postmoderna >>



Sdílejte článek na sociálních sítích nebo emailem

Social icons
Hodnocení článku

Fotogalerie Interiéry, nejlépe hodnocené fotografie



Články Interiéry