Periferie eurozóny je pod tlakem – a jejímu jádru se to líbí. Jedině tak je totiž možné Řecko & spol. donutit udělat si doma pořádek. Jde o nebezpečnou hru s vysokými sázkami, možná výhra za to však stojí. Volatilita proto z trhů hned tak nezmizí. Tak alespoň současné hrátky o budoucnost měnové unie popisuje ekonom Danske Bank Anders Lumholtz.

Co se podle vás teď bude v eurozóně dít?

Anders Lumholtz (AL): Předpokládáme, že bude dluhová krize eurozóny pokračovat a že s ní budeme bojovat ještě několik let. Evropské politické špičky totiž hned tak nepřijdou s nějakým komplexním, konečným řešením. Chtějí totiž, aby byl na země na periferii vytvářen tlak – ze strany trhu, od politiků a tak dále. Ten má tyto země donutit zavést potřebné strukturální reformy.

Jinými slovy, stabilizace se odkládá. Co to bude v praxi znamenat?

AL: Volatilita bude pokračovat. Nečekáme však rozpad eurozóny. Podle nás bude Evropa, potažmo eurozóna, na konci krize silnější a politicky provázanější než na jejím počátku. Zejména v krátkodobém horizontu však právě zmíněná volatilita může způsobit škody.

Nehrají si politici s ohněm, když nenabízejí řešení a snaží se držet problémové země pod tlakem? Nehrozí, že se tato hra vymkne kontrole?

Němci eurozónu neopustí. Ani nemohou

 

AL: Může se to stát. Sázky jsou vysoké. Němečtí politici si skutečně zahrávají s ohněm. My to vidíme tak, že pokud by se věci nakonec vymkly kontrole, tak se Evropané pokusí zachránit bankovní systém. Vzpomeňme si na rok 2008, kdy většina Evropy bankám pomohla. Pokud by se teď věci zhoršily, kdyby trh zamrznul, politici opět vstoupí do hry. Pokusí se oddělit Řecko zdí a banky ochránit.

Co není jasné – popravdě, moc toho nevíme –, je to, zda to udělá každá země po svém, nebo zda půjde o společnou akci hrazenou například z peněz Evropského fondu finanční stability, který má eurozónu zachránit.

Do jaké míry podle vás politici věci kontrolují, a do jaké jsou mimo jejich kontrolu? A hrozí skutečně chaos a vynucená záchrana bank, o které mluvíte?

AL: Když máte sedmnáct členských zemí, je prostě nemožné mít věci plně pod kontrolou. Nejvíc záleží na německém a francouzském postoji. Ovšem i další země z jádra eurozóny mohou věci ovlivnit. Vezměte si příklad Finska, kde hodně pozornosti vzbudily akce strany Praví Finové. Prostě platí, že když máte sedmnáct demokracií, je velmi obtížné je přesvědčit, aby táhly za jeden provaz.

Je tedy možné, že je ten tlak na problematické země, o kterém mluvíte, součástí nějaké strategie – snahy donutit periferii se polepšit? Nebo jen jaksi vyplynul ze situace?

AL: Zda jde o strategii, která se dohodla už před lety? To si nemyslím. Ovšem když se zaměříme na rétoriku politických lídrů eurozóny, tak až do léta vesměs tvrdili, že není potřeba se ničeho obávat. A najednou došlo k dramatické změně. Teď nejsou žádná tabu. Tlak trhu začal být akceptován. A svým způsobem v Německu i vítán, řekl bych.

Jistě, platí, že když si hrajete se zápalkami, hrozí, že váš dům shoří. To jen potvrzuje, jak je ta současná strategie nebezpečná. Němci jsou ovšem zkrátka přesvědčeni o tom, že nakonec povede k lepšímu fungování eurozóny, že díky ní bude nakonec eurozóna silnější. Oni to prostě neberou jako strategii na příštích šest měsíců, pro ně je to strategie na příštích deset let.

Banky: Kašlu na to, zítra jdu vybrat peníze z účtu