FOCUS: Inflace neoznačuje jev , ale pouze jeho důsledek

PRAHA (MEDIAFAX) - Míra inflace, kterou stanovuje Český statistický úřad (ČSÚ) jako přírůstek indexu spotřebitelských cen (CPI), označuje de facto pouze důsledek jevu, který byl jako inflace původně označován, tj. zvyšování množství peněz v oběhu.

"Státníci a publicisté již nemají možnost sáhnout po terminologii, která je přijímána a pochopena veřejností, chtějí-li vyslovit pochybnosti nad prospěšností vydávání obrovského množství dalších peněz. Musí zahájit podrobnou analýzu a popis této politiky se všemi detaily vždy, když se na ni odvolávají, a tento otravný postup musí opakovat v každé větě, jež se jí týká," upozornil na tento problém ekonom Ludvig von Mises v roce 1949 ve své nejvýznamnější knize Lidské jednání pojednání o ekonomii.

Mises tím poukázal na skutečnost, že inflace vyjadřovaná jako přírůstek cen výrobků a služeb (CPI) je pouze důsledkem jiného jevu, tedy zvyšování množství peněz v oběhu. "To, co dnes mnozí lidé nazývají inflací nebo deflací, již není oním velkým zvýšením nebo snížením nabídky peněz, ale jejím neúprosným důsledkem, všeobecnou tendencí k růstu nebo poklesu cen statků a mzdových sazeb," dodává Mises v již zmíněné knize.

Tato záměna příčiny a důsledku spolu s dalšími faktory, které budou zmíněny, vede k řadě problémů, protože míra inflace vyjadřovaná změnou CPI je vázána na celou řadu platných zákonů. Toto číslo je základem pro valorizaci důchodů, slouží k úpravě mezd a platů ve veřejné sféře a například u nájemních smluv je základem pro každoroční úpravu výše nájemného.

"Jedna moje studentka nedávno udělala průzkum různých vybraných domácností a kvantifikovala, jak se CPI se u jednotlivých domácností liší. Rozdíly byly významné, logicky proto, že spotřební koše každé jednotlivé domácnosti prostě nejsou stejné," upozorňuje na jeden z problémů CPI vedoucí oddělení finančních účtů ČSÚ Václav Rybáček, který zároveň působí na Vysoké škole ekonomické (VŠE).

CPI se totiž počítá na základě změn cen výrobků a služeb v tzv. spotřebním koši. Prakticky se jedná o seznam s více než tisícem položek, který obsahuje nejrůznější zboží a služby. Spektrum těchto položek se rozprostírá od "dětských plenkových kalhotek" přes "smažený sýr" v restauraci a "pivo, světlé, sudové, výčepní" až po "pomník z přírodního kamene" či "kremaci".

Každá z těchto položek má svou váhu, podle níž se promítne do výsledného údaje o inflaci. Součet všech vah položek ve spotřebním koši dává dohromady 1000, přičemž největší díl z této celkové váhy připadá na skupinu "bydlení, voda, energie, paliva". Tato skupina zahrnuje především nájemné, ale také třeba "umyvadlo" či "primalex plus bílý".

"Málokdo však zná jeden 'drobný' detail: CPI nezahrnuje kategorie, které ČSÚ neklasifikuje jako spotřební. K nim patří maličkosti: hospodářské a pěstitelské potřeby, dary příbuzným, příspěvky organizacím, a pak ještě taková drobnost jako nákup a rekonstrukce domu nebo bytu. Z hlediska ČSÚ vzato, když si koupím koňské sedlo, zaplatím členské příspěvky do Klubu přátel italské opery anebo si koupím dům v Počernicích, je to jedno, do inflace se ceny těchto 'pakatelních' drobností nepočítají," uvedl ve své knize Finance po krizi ředitel pro strategii společnosti Partners a člen Národní ekonomické rady vlády (NERV) Pavel Kohout.

"Je třeba upozornit, že takové náklady spojené s vlastnickým bydlením, jako je přestavba a nová výstavba, jsou náklady investičními, nikoliv spotřebitelskými. Proto by se ve spotřebitelském koši vlastně neměly objevit," reagoval na tuto kritiku před časem ředitel odboru statistiky cen ČSÚ Jiří Mrázek. Vyvrátil také to, že ČSÚ vlastnické bydlení zcela opomíjí, protože zohledňuje tzv. imputované (česky přisuzované) nájemné, tedy nájemné, které by platili majitelé domů či bytů, kdyby jejich nemovitost byla pronajímána. Faktem však zůstává, že pořizovací náklady na bydlení se v CPI neobjeví.

Z řady ekonomických studií i ze samotné logiky věci plyne, že pokud množství peněz v oběhu roste, budou spolu s ním růst i ceny zboží a služeb a mzdy. Proto by růst cen mohl vypovídat o růstu množství peněz. CPI však informuje pouze o části zboží a služeb, které jsou součástí zmíněného spotřebního koše. Širší záběr poskytuje tzv. deflátor HDP, který vyjadřuje změny cen všech produktů a služeb, které se započítávají do HDP. Ani HDP však není ukazatel, který by poskytoval údaje o ekonomice jako celku, jak bylo doloženo v jednom z dřívějších článků.

Dále existuje index cen stavebních prací a stavebních objektů, index cen průmyslových výrobců, index cen zemědělských výrobců a index cen tržních služeb v produkční sféře. Ty slouží jako předstihové indikátory růstu spotřebních cen, a přirozeně s ohledem na výše psané popisují změny cen, nikoli jejich příčiny.

Skutečná inflace, tedy růst množství peněz v oběhu, který vede k poklesu jejich kupní síly, je vyvolávána dvěma hlavními činiteli. "Největším vydavatelem peněz jsou v současnosti soukromé banky, které zkrátka poskytují úvěry, které nejsou ničím kryté," říká Václav Rybáček na adresu systému částečných rezerv. To znamená, že banky si z peněz, které k nim vloží střadatelé, ponechají jen zákonem nařízenou část a zbytek půjčují žadatelům o úvěr. Nabídka úvěrů tím pádem výrazně převyšuje objem reálně existujících peněz, které poskytuje centrální banka. "Soukromé banky tím však pouze plní vůli centrálních bank, jejichž oficiální politikou je právě růst cen," dodává Rybáček.

"Růst všech cen však není možný bez trvalého růstu objemu peněz v oběhu, což svým způsobem zajišťují emisemi peněz soukromé banky znatelně dirigované centrální bankou," vysvětluje Rybáček. Jako příklad opačné cesty uvádí americkou banku East Bridgewater Savings Bank, u níž se poměr úvěrů k vkladům po několik let pohyboval na úrovni 28 procent. "Banka se prostě chovala při poskytování úvěrů zodpovědně a důsledně prověřovala schopnosti splácet, za což si nakonec vysloužila kritiku od amerického Fondu pojištění depozit (FDIC), že málo půjčuje. Nutno dodat, že tato banka nevykázala jedinou špatnou půjčku, ani nepřijala pomoc od vlády," dodává Rybáček.

Druhým činitelem jsou samotné centrální banky, které v dobách hospodářského poklesu nebo v době, kdy mají státy problém obsluhovat své dluhy, vydávají dodatečné peníze. Příkladem může být jedno z opatření, které přijala Evropská centrální banka (ECB) nejprve v souvislosti s řeckou krizí, později i s problémy Irska. ECB tehdy začala vykupovat dluhopisy řecké vlády, čímž Řecku de facto dodávala další eura. Tento proces, kdy jsou dluhopisy měněny za hotové peníze, se nazývá monetizace dluhu "Jedná se o jedno z opatření, která mají stabilizovat situaci na finančních trzích. Nicméně kdyby se tento způsob stabilizace přehnal, může vyvolat inflaci," řekl Mediafaxu exministr financí Eduard Janota.

Stále rostoucí objem peněz v ekonomice, logicky doprovázený poklesem jejich kupní síly, vede k problému s úsporami. "Pokud dnes pod polštář šoupnete tisícovku, pak se při současném inflačním cíli ČNB kupní síla této bankovky za 10 let scvrkne o čtvrtinu, za 23 let na polovinu a za 40 let na třetinu. Byť strategie 'domácího' spoření byla před časem oblíbenou a spolehlivou, inflační měnová politika centrálních bank z ní učinila úspěšný pokus o finanční sebevraždu," uvedl Rybáček.

"V současnosti totiž prakticky není spořící produkt, který by inflaci pokryl, a proto je skutečně racionálnější se zadlužit," dodává Rybáček. Tento jev však nevyhnutelně musí vést k masivnímu zadlužování jednotlivců, firem i států. "To má přirozeně svá úskalí. Vstupy do úvěrových vztahů zvyšují závislost jedinců na finančních zprostředkovatelích, oslabují finanční samostatnost a do společnosti jsou vnášeny zvyky jako spoléhání se na cizí pomoc," dodává.

Inflace bývá také označována za skrytou daň. Jelikož je snižována kupní síla peněz, tratí při inflaci především lidé s úsporami, které tím pádem ztrácejí hodnotu. Naopak velmi výhodná je inflace pro dlužníky, jejichž dluhy vyjádřené v penězích hodnotu ztrácí rovněž. Tím inflace dlužníky odměňuje a k zadlužování motivuje. Právě s ohledem na snižování kupní síly úspor se často hovoří o inflační dani. Tento scénář nyní očekává řada ekonomů. "Když v USA tisknou peníze a ceny komodit rostou, ať profesoři přepíšou učebnice, pokud inflace nevzroste. Ne zítra, přemýšlím o příštích pěti letech. A nemyslete si, že dostanete dopředu varování. Evropská centrální banka také dekádu tvrdila, že nebude nakupovat státní dluhopisy, a teď to vesele dělá," napsal na svém blogu analytik Raiffeisenbank Aleš Michl.

Česká národní banka však delší dobu slibuje zachování nízké inflace, a tedy zachování české koruny jako měny s vysokou a stabilní kupní silou. "Budu udržovat silnou korunu, respektive budu pokračovat v politice nastavené Zdeňkem Tůmou," sdělil Mediafaxu těsně po svém jmenování do funkce současný guvernér České národní banky Miroslav Singer.

Jiří Táborský, taborsky@mediafax.cz