Přeměna syndikátu novinářů na odborový svaz ?? "Hledání společného jmenovatele"

Většina otázek kolem aktivit syndikátu, jeho role ve společnosti a kolem toho, kdo může být jeho členem, nebude smysluplně odpovězena, dokud se nevynoří odpověď na otázku kdo je novinář. Bez definice pojmu se nedobereme dobré, tj. logicky konsistentní definice syndikátu. Definice se ovšem z vroucího a místy se připalujícího guláše dnešní české společnosti nevynoří sama.

Navrhuji, aby vedení příštích debat na toto téma bylo svěřeno těm kolegům, kteří se profesionálně věnují vědě a technice a mají technické nebo přírodovědné vzdělání, nikoli osobám obvykle k takovým účelům povolávaným podle hierarchického klíče. Případně by mohly být povoláni technici – nečlenové syndikátu. Nejde mi o vyřazení hierachicky vysoko postavených členů, naopak. Diskuse, ať už jde o oponenturu nebo o brainstorming, přináší obvykle výsledky tehdy, jestliže osoba, která ji vede, se svými názory a postoji nezúčastní vývoje obsahu, nýbrž kvalifikovaně a hlavně s nadhledem udržuje tok informací (případně emocí) v rámci předem dohodnutých pravidel. Kolegové odpustí, ale v novinářských a obdobných kruzích bývám málokdy svědkem kvalitní diskuse v uvedeném smyslu. Spíše bývá možno použít termínu “mluvení na střídačku”. Něco se jistě vyjasní – někdy však spíše to, co na programu nebylo. Frekventovaný aforismus o tom, že u piva se mnohdy vyřeší za jeden večer více, než za půl roku schůzí a porad, je bohužel oprávněný – ale to proto, že u piva se pracuje (možná proto, že se nemusí?) a na poradách se někdy vedou řeči spíše pivní.

Přeměna syndikátu na odborový svaz by, domnívám se, přinesla začátek jeho konce. Vliv současných odborových svazů pracovníků terciární sféry bych zde raději nehodnotil, nicméně se asi shodneme, že taková transformace by naši profesní skupinu během příštího století na společenském ani příjmovém žebříčku neposunula někam mezi daňové poradce a advokáty.

Potíž je ovšem hlubší. Smysl odborového svazu vidím, odpusťte zjednodušení, v hájení zájmu těch členů, kteří mají málo sil nebo osobních možností a schopností, než aby se hájili sami. Pracovní a soukromé problémy novináře, je-li hoden toho názvu, však obvykle plynou z toho, že on, výrazná individualita, obvykle hájí zájmy jiných – jedinců, skupin, společnosti jako celku vůči jiným jedincům, skupinám. Stojí tedy na principiálně odlišné výchozí pozici oproti řadovému členu odborů, jak je známe z minulých desetiletí i ze současnosti.

Profesní komora, jejímiž členy budou osoby s vázanou živností, lidově s licencí, nese jiný soubor otázek. Členem bude každý schopný, který bude chtít (a bude uznán hodným). Tedy sbohem, požadavku trvalé mravní a etické zachovalosti. Advokát hájí tu disidenta, tu loupežníka, tu nevěrného manžela a je to jaksi, z uznávané tradice, v pořádku. Novinář tu investigující znečištění prostředí naftou (v zájmu obecně občanském), tu propagující technologii naftařské společnosti (byť s několikaletým odstupem) bude vždy vnímán mimo běžný etický pořádek.

Jednou cestou z mlh je zajisté pozorný pohled do prostředí evropských demokracií, o němž se stále více dozvídáme mj. v Mediažurnálu. Další a nezbytnou cestou je však naše vlastní hledání. Definujme diskusní kroužky – v regionech, na internetu, definujme způsoby sběru, kompilace a destilace jejich výsledků, stanovme k tomu termíny. To asi nepůjde zespodu, to by asi mohly udělat orgány syndikátu. Účast budiž nepovinná – kdo nevyužije možnost uplatnit svůj hlas, buď se s výsledky smíří nebo opustí syndikát. Možná, že založí jiný. Ale že už bychom tedy něco udělali. Anebo ne – ale pak nemá nikdo z nás právo si stěžovat na syndikát jako takový. Členů v posledních letech přibývá hojně, snad tedy máme ještě nějaký zvuk – protože materiálních výhod příliš nevidím.