Víno je nejlikvidnější ze všech komodit

Investovat se vyplatí jen do omezeného počtu vín, hlavně francouzských a italských, říká Jiří Markuzzi, člen Asociace sommeliérů a majitel firmy, která nabízí vybraná zahraniční a v omezené míře rovněž moravská vína. Podobná investice ovšem vyžaduje znalosti a dobrý sklep, někdy i nemalé výdaje.

František Mašek

Investice do vína jsou pokládány za jednu z alternativ k akciím, dluhopisům či komoditám. V poslední době se finančním či komoditním trhům nedaří. Zaznamenal jste větší zájem o investování do vína?

Podobný trend skutečně existuje. Někteří lidé v České republice kupují významná vína, která si dávají do svých sbírek. Pokud je mají dobře uskladněna, mohou počítat s výrazným nárůstem jejich ceny. Kupují se hlavně významná italská nebo francouzská vína z kvalitních sklepů a dobrých ročníků, u nichž je možné očekávat, že jejich kvalita časem poroste a jejich cena samozřejmě také.

Několikrát jste použil pojem významná vína. Jak byste je charakterizoval?

Je to víno z vybraného regionu, které patří ke špičce. Může být ikonické, jinými slovy velice známé, které si po určitou dobu uchovává svoji cenu, nebo jeho cena dokonce časem roste. Je to tedy víno, které výborně stárne a jeho kvalita se díky tomu zvyšuje. Každé víno má totiž určitý potenciál archivace. Pouze kvalita významných a velkých vín se ovšem v čase zlepšuje a dozrávají do vyšší kvality.

I u těch nejlepších vín však zůstává otázkou, dokdy ještě jejich kvalita poroste. Můžeme sice vycházet z ročníku vína, jeho značky, oblasti nebo i renomé vinaře, obrovským uměním přesto zůstává rozpoznat archivační potenciál.

Do jakých vín se tedy vyplatí investovat?

Co se týče Itálie, jsou to především vína z Toskánska, zejména dvou nejvýznačnějších toskánských oblastí: z Brunello di Montalcino a Bolgheri. Jsou to vína, jako například Sassicaia, Ornellaia a Masseto. Často je nacházíme na aukcích, kde se nakupují za drahé peníze. Další renomovaná italská vína pocházejí z Piemonte, jako například Barolo Barbaresco. Také cena těchto i některých dalších piemontských vín postupem času roste. Dokážou totiž úžasně a dlouho stárnout a jejich kvalita neustále stoupá.

Z francouzských vín jsou to určitě vína z Bordeaux nebo Burgundska.

A co Česká republika? Má rovněž své želízko v ohni?

U nás prozatím bohužel žádná archivační vína, která časem nabývají na ceně, aby se do nich vyplatilo investovat, neexistují.

Kolik lidí vlastně v Česku investuje do vína?

Kolik jich celkově je, se dá velmi těžko odhadnout. Vím jen, že v případě mé firmy jich kvůli investování peněz nakupuje víno kolem třiceti. Nejsem ovšem zdaleka jediný, kdo vyhledává vína kvůli jejich uskladnění, archivaci a pozdějšímu prodeji.

Většina zákazníků, kteří investují do vína, ho má přitom sama velice ráda. Mají tedy rádi kulturu vína, těší je, když se mohou napít dobrého vína, což v nich často vyvolává emoce a vzpomínky na cestování a zážitky s ním spojené. Výhodou tedy je, že pokud investují do vína a po čase ho neprodají, mnohdy ho nakonec vypijí sami a je to pro ně skvělý zážitek. Do vína také zpravidla nikdo neinvestuje poslední peníze. Většina těchto investorů je již víceméně zabezpečena, a na výnosu z vína proto není životně závislá.

U špičkových druhů vín, do nichž se vyplatí investovat, je tedy možné očekávat stabilní nárůst ceny. Kolik je to tak v průměru ročně?

Kdyby se dalo zobecnit, jak vysokého výnosu je možné dosáhnout v případě investic do vína, bylo by to příliš jednoduché a méně zajímavé. K investování do vína je zapotřebí znalost „produktu“, jeho konkrétního výrobce a konkrétní značky. Důležité je také dokázat odhadnout, co se bude na aukcích, kde se kvalitní víno prodává, vůbec dít.

Trend a ceny na trhu s investičními víny přitom udávají dvě nejvýznamnější a nejprestižnější aukční síně Christie´s a Sotheby´s. My spolupracujeme s první z nich. Nakupujeme zde víno pro naši vinotéku, z níž si pak mohou zákazníci vybírat. Pro některé z nich kupujeme na aukcích víno přímo na zakázku.

Zeptám se tedy jinak. Které z vín přineslo investorovi zajímavý výnos?

Nejvyššího zhodnocení bylo možné dosáhnout například u vína Massetto Ornellaia, ročník 1993. Láhev původně stála kolem čtyř tisíc korun. Loni před Vánoci jsme ji ale prodali za více než 20 tisíc korun.

Zatím jsme hovořili o možných výnosech z investice do vína. Jak je to ale s náklady?

V prvé řadě je třeba počítat s výdaji na obstarání vybraného vína. Je třeba komunikovat s aukční síní, jejímž prostřednictvím se obvykle prodává. K tomu je třeba připočítat náklady spojené s archivací vína, s jeho uskladněním a zabezpečením proti krádeži.

Je to velmi individuální. Když budete mít dobrý sklep v domku, v němž bydlíte, budou vaše náklady samozřejmě nižší. Pokud však musíte využít služeb někoho jiného, třeba Národní banky vín, která poskytuje kóje k uložení lahví vína, je to pochopitelně dražší. Náklady na skladování láhve za tisíc korun jsou přitom stejné, jako když se skladuje láhev, jejíž cena činí sto tisíc korun.

Nakoupit víno není zpravidla problém. Jak ho ale prodat? Existují jiné možnosti než aukce?

Jsou tu i jiné možnosti – čas od času se objeví zákazníci, kteří shánějí kvalitní vína pro sebe nebo pro někoho jiného. Například jako prestižní dárek. Podobně jako třeba u akcií samozřejmě platí, že by investor neměl prodávat pod tlakem.

V případě vína ovšem může být, řečeno finanční terminologií, problém s likviditou trhu.

Víno je podle mého názoru nejlikvidnější ze všech komodit, protože ho vždycky můžete vypít.

Co vše a jak se ale vlastně u vína hodnotí?

Vychází se ze tří základních vlastností vína: z jeho barvy, vůně a chuti. Když tyto vlastnosti skloubíte dohromady a všechno do sebe zapadá, je to víno dobré. Můžeme říci, že to, co vidíte, se má odrazit ve vůni vína, a co cítíte, se má zase odrazit v jeho chuti. O vínech, o nichž to platí, se hovoří jako o elegantních, vyrovnaných a harmonických. Roli hraje právě vyváženost, elegance, délka zrání a struktura. To jsou atributy, které provázejí největší vína na světě.

Pokud víno jinak voní, než chutná, nemůžeme mluvit o harmonii a víno asi není nejlepší, nebo zatím není v nejvhodnějším stadiu, kdy bychom ho měli ochutnávat. A je třeba nechat ho dozrát.

Každý má ale jiné chutě. Pozná tedy i laik, že nějaké víno není, jak říkáte, vyvážené?

Je pravda, že každý má jiné chutě. Pokud se ale člověk systematicky zabývá vínem a pravidelně ho pije, tak samozřejmě pozná dobrou kvalitu. Nemusí třeba přesně poznat, o jakou odrůdu, vinici, ročník vína, případně dokonce vinaře jde. Ale pozná, zda je víno dobré, nebo není.

Jak jste se vůbec k vínu dostal? Přes své italské předky?

Máme italské příjmení, ale už několik generací žijeme tady a jsme Češi. Můj otec má k vínu velmi pozitivní vztah. Často mne proto bral s sebou na výlety na Moravu, kde s kamarády degustovali. Já jsem přihlížel a přál jsem si, abych jednou také dokázal vínu rozumět a mohl je s nimi ochutnávat – a to se mi splnilo.

Ve své profesní kariéře jste měl možnost poznat a porovnávat francouzská, italská a česká či moravská vína. Čím se vlastně od sebe liší?

Nejjednodušší je říci, že česká nebo moravská vína nemají takový potenciál, aby se mohla jejich kvalita tak dlouho zlepšovat, jako je tomu u jihoevropských vín. Ať už je to Itálie nebo Francie.

Vyšší kvalita italských a francouzských vín je samozřejmě dána klimatickými podmínkami – větším teplem, sluncem. Rozdíl mezi italskými a francouzskými víny je velice těžké definovat. Každá z těch zemí má svá vína, která jsou nepřekonatelná.
Nikdo na světě nikdy nepřekoná kult Champagne, Cabernetu z Bordeaux, Pinot Noir z Burgundska. A nikdo nikdy ve světě nepřekoná toskánské Sangiovese nebo piemontské Nebbiolo.

Každá země má svou kulturu a historii tradičních vín, která jsou neopakovatelná právě díky teritoriu, kultuře a historii, jež se zrcadlí v kvalitě těchto vín. Ale jestli někomu víc chutná Bordeaux než Piemont nebo burgundské spíše než toskánské, je skutečně věc individuální.

Určitě ale máte to své nejoblíbenější.

Nejraději mám vína z Piemonte, z odrůdy Nebbiolo, a to Barola a Barbaresca.

Jak jsou na tom česká, či spíše moravská vína? Mají šanci dostat se do širšího povědomí i v zahraničí?

Některé sklepy na Moravě udělaly obrovský kus práce a začínají lahvovat skutečně kvalitní vína, která vyjadřují charakter Moravy, odrůdy, někdy lze dokonce hovořit i o rukopisu vinaře. I ta nejlepší moravská vína mají ovšem na světových trzích nesmírně obtížnou pozici. Pokud jde o spotřebu a prodej vína, jsou proto pro moravské vinaře stále nejdůležitější domácí zákazníci.

To zřejmě souvisí s delší dobou zrání italských či francouzských vín. Jak dlouho tedy zrají a dokdy se může zlepšovat jejich kvalita?

Jak dlouho vína zrají, je vždy krajové a závisí to i na odrůdě a ročníku daného vína. Nejdéle zrající italská či francouzská vína mohou přitom dosáhnout i stoletého stáří. Tak dlouho tedy jejich kvalita roste. U moravských to může být maximálně 20 let, což už je samo o sobě úžasné. Je ovšem otázkou, zda jsou po těch dvaceti letech skutečně lepší, než byla po pěti letech.

V Česku je možné běžně koupit i řadu vín z mimoevropských zemí, populární jsou například chilská nebo australská. Jak hodnotíte jejich kvalitu?

V Česku je skutečně možné koupit i řadu vín řazených mezi tzv. novosvětská, která pocházejí z Kalifornie, Chile, Argentiny, Austrálie, Nového Zélandu nebo Jižní Afriky. Jsou to vína, která často bývají úspěšná i díky tomu, že jsou velice snadno rozpoznatelná a jednoduše uchopitelná.

Zpravidla jsou označována podle odrůd vína, ze kterých se lisují, tedy jako Merlot, Chardonnay, Sauvignon z Kalifornie, což si lidé snadno zapamatují. Většinou si už ale nepamatují a nezajímá je oblast nebo podoblast, kde se pěstují, nebo dokonce jejich výrobce.

Jde většinou o unifikovaná vína, která mají velice podobnou líbivou chuť. Nevyjadřují ale příliš styl oblasti, kde se vyrábějí, nebo individualitu vinaře. Často ani nejsou příliš drahá, protože se vyrábějí v obrovském množství na obrovských vinicích strojovou výrobou. Ta se využívá na vinicích i ve sklepě. Tato vína ovšem nemají svůj osobitý charakter. Mnohdy jsou tedy banální, s jasně definovanou vůní a chutí, ovšem bez většího charizmatu.

Takže je to vlastně podobné jako u piva, kde ty největší pivovary zpravidla vyrábějí pivo průmyslově a malé se spíše snaží o originalitu?

Vinař by si měl vždy položit otázku, co chce vlastně dělat. Zda se zaměří na perfektní kvalitu, kterou je ovšem velmi obtížné garantovat ve velkém, a to jak na vinici, tak ve sklepě, protože je nesmírně složité u jedné partie vína udržet jeho osobitost, charakter a vysokou kvalitu. Jednou z cest je mít středně velké nebo menší vinařství, které má výbornou pověst a díky tomu si může dovolit často zvyšovat cenu.

Pakliže jde o objem vyráběného vína za co nejnižší cenu, vždy samozřejmě vítězí velké vinařské domy. To je vlastně podobné jako v pivovarnictví. Chci ale dodat, že pivo samozřejmě není víno.

A nehrozí menším vinařstvím zánik?

Doufám, že nikoliv.

I když českým národním nápojem zůstává pivo, v posledních letech roste i spotřeba vína. Dovedou si už Češi vybírat kvalitní víno?

V Česku roste nejen spotřeba vína, ale také kultura jeho pití. Odvracíme se od laciných litrových láhví. Spíše se začínají pít vína s přívlastkem, což jsou vína nejvyšší kvality.

Ke kultuře vína, o níž hovoříte, patří samozřejmě i správné jídlo. Některá pravidla, podle nichž se určuje, jaké víno vybírat k určitému jídlu, jsou známa. Měl by se jimi ale člověk vždy striktně řídit?

Tím nejzákladnějším pravidlem je, že čím je maso nebo jeho chuť jemnější, tím lehčí a světlejší víno si vyžadují. K rybám a drůbeži proto patří světlá vína, k tmavším masům zase červená. K těžkým jídlům či třeba výraznější omáčce jsou nejvhodnější ta nejtěžší vína.

To je základní a poměrně známé členění. Jedno pravidlo ovšem říká: proti gustu žádný dišputát. Pokud tedy bude někdo chtít pít k pstruhovi červené, protože mu tato kombinace chutná, tak má pravdu.

Další pravidlo zase říká, že bychom měli kombinovat jídlo a pití podle jeho původu. Což znamená, že k burgundské kuchyni bychom měli pít burgundské víno, k toskánské toskánské a k piemontské rovněž místní víno. K sicilským vínům se zase hodí sicilské pokrmy. Což platí samozřejmě také o Moravě… To je tedy další možnost, jakým způsobem skloubit víno a jídlo. Nejde jen o barvu masa a zeleniny a lehké či těžké omáčky, ale právě o region.

(Převzato z časopisu Finanční magazín – Finmag).