Dotek historie

Březen přináší výročí nacistické okupace a mě přišlo na mysl, jak mi ve škole historie jako učivo přišla vzdálená a lhostejná. Nerozlišovala jsem, zda se historické události, o kterých se učíme, staly před deseti lety, nebo před sto, nevnímala jsem plynutí času v historii a její důsledky pro dnešek.

Dotýkala jsem se kousku historie, když jsem četla hrstku motáků, které si jako památku na své přátele, židovské manžele, uchovávala jedna paní. Bylo to drásající svědectví o zoufalství, hladu, těžké odporné práci v lágru Terezín, která těmto manželům ale dovolovala posílat zprávy s žádostmi o balíčky léků pro jejich nemocnou dceru, která tam byla uvězněna také. Všichni zahynuli.

Když mi táta vyprávěl, co si pamatoval z okupace, kterou zažil jako kluk, uvědomila jsem si, že tahle historie není tak vzdálená, že na ni můžeme ještě dosáhnout. Jako pro kluka pro něj byl konec války, prožitý v krásné jihočeské vesnici, kudy vedla demarkační linie, hlavně dobrodružstvím, kdy kluci sbírali munici po amerických vojácích. V té vesnici byl památník s poděkováním americkým vojákům za osvobození, a je tam dodnes.

Vzpomínám si na dědu, který mi ho ukazoval, jako malé holce mi každé prázdniny připravil něco nového, les, kde jsme ještě nebyli, rybník, ve kterém jsme se ještě nekoupali, tajuplnou stezku. Jedny prázdniny jsem si všimla, že má děda něco na zápěstí, něco vytetovaného. Číslo z koncentračního tábora? Chtěla jsem, aby mi o tom pověděl, vnímala jsem to jako další dobrodružství. Ale děda nechtěl.

Když už bohužel nežil, chystala jsem do školy nějaký referát a babička mi přinesla staré noviny, které měla schované. Tady je z nich pár úryvků: "Dne 5. listopadu 1943, právě v den mých narozenin, byl jsem dvěma gestapáky odveden z ordinace ... kde jsem byl asistentem, do Pečkova paláce k výslechu. Dostal jsem se do rukou známého gestapáckého kata Ericha Fitscheho a jeho českého pomocníka Matonohy. ... O tom, co nám bylo kladeno za vinu, bude snad pojednáno, až budou psát dějiny domácího odboje Všeslovanského svazu v Praze. ... Vlastní obhajova byla nepřípustna. Soud na to odešel k poradě a po třech minutách přečten jímž já a ještě dva z mých kamarádů jsme byli odsouzeni k smrti... Ihned jsem byl odvlečen, převlečen do trestaneckých šatů a vržen do želez. Byl to široký pás stažený vzadu dvěma šrouby, vpředu na břichu byly přikovány dvě železné objímky, v nichž byly zamčeny ruce. ... od toho dne byla u mého jména značka TK (Todkandidat). ... O dalším mém osudu rozhodl veliký nálet na Drážďany. Bylo to v noci z 13. na 14. února (1945), kdy naše věznice byla částečně zasažena. Při poplachu nás dozorci uzamkli a závory zastrčili, sami se ukryli ve sklepeních. Byl jsem v nejvyšším, pátém, poschodí. Této noci byla sousední věznice Matylda úplně zničena, takže z 1000 vězňů přišlo (nečitelné). Přes 100 vězňů uhořelo, ostatní utekli. Den nato dne 14. února dopoledne byl znovu veliký nálet, při kterém bylo naše křídlo věznice zasaženo. Bylo to hotové peklo. Budova měla až půlmetrové výkyvy. Viděl jsem vězně klečet se sepjatýma rukama a modlit se. V nastalém chaosu rozbili nám vězňové, konající strážní službu na chodbách, sekerami dveře, rozbili mě pouta na rukou, přeřezali pás a vysvobodili. Pobíhali jsme zmateně po chodbách, nenašli jsme však východu, vše bylo zasypáno. Konečně nás vyvedli zbylí dozorci a shromáždili na dvoře. Bylo nás asi 1500. Drážďany byly tímto posledním útokem srovnány se zemí. Nastalo pořizování seznamů a tu jsem na volání svého jména nereagoval a přihlásil jsem se na jméno jiného, o němž jsem věděl, že uhořel na Matyldě. Hlavně měli spadeno na kandidáty smrti, jichž seznam zachránili, neboť ostatní seznamy i s podobenkami shořely. Také bylo pro mě štěstím, že všichni dozorci z mého oddělení zahynuli a nemohl jsem být poznán. Spoluvězni mě neprozradili. Nato nás vedli pod ozbrojenou stráží 26 km pěšky do Mišně ... a pak jsme byli odvezeni do vězení v Lipsku. Dne 27. února byl zase veliký nálet na Lipsko. ... Přesto chodí stále po celách a hledají kandidáty smrti. Lákají, slibují i hrozí. Hlavně šli po mě, ale nikdo mě nepoznal. Byl tam jistý Jiří ..., stále jej vyšetřovali, poněvadž se domnívali, že jsem to já. Přece ale asi 25 kandidátů smrti se přihlásilo na sliby, že budou omilostněni. Dva dny před příchodem Američanů byli odvlečeni a zastřeleni. ... Dne 19. dubna o 9. hod. dopol. byla vyhlášena kapitulace Lipska. ... Ve vězeňské nemocnici jsme s p. zdrav. radou MUDr. Nesňalem z Brna zařídili lékařskou službu  a zachraňovali ubožáky. Trpěli na průjmy, žaludeční a střevní katary a mnoho, bohužel, tuberkulosou. Těla jejich byla tak zeslabena, že nereagovala na léky. Během měsíce zemřelo nám 41 pacientů při veškeré naší péči. ... Dne 28. května odjel jsem americkým autocarem přes Plavno do Plzně a pak vlakem do Prahy. Přijeli jsme na Smíchovské nádraží dne 29. května o půl čtvrté hodině odpoledne."

Historie prožitá se mě dotkla mnohem více, než historie přednášená ve škole. Dnešek je budoucí historie, o válkách, moru, křížových výpravách a revolucích je určitě zajímavější číst, ale snad ať se raději budoucnost nad naší dnešní "historií" trochu nudí.