Volíš Losnu, nebo Mažňáka...?

Volba hlavy státu by měla být důstojnou akcí, odpovídající významu události. Tolik říká aspoň tradiční klišé, když se zeptáte jakéhokoli poslance, či senátora z parlamentní budovy na Malé Straně v Praze na to, jaký je jeho kandidát na prezidenta, či koho by on, nebo ona, zvolil, či zvolila. Jenže…, jak už to tak v Česku bývá, zákulisní, ale hlavně mediální „hrátky“ spíše připomínají cirkus, než důstojnou volbu. Musím hned zkraje odmítnout ty, kteří tyhle spíše „mediální hrátky“ považují za ukázku politiky a vyjednávání, či, nedej bože, hledání kompromisu. To má totiž k těmto ideálním slovům hodně daleko.

Říkáte si, a proč cirkus? Vždyť, je přece dobře, když se veřejnost dozví, koho páni a dámy v poslaneckých škamnech ve svých fantaziích preferují za hlavu státu. Jenže v tom to právě je. Jednak páni a dámy mají nakonec tajnou volbu, takže pohodlně mohou do světel televizních kamer říct kohokoli, aniž by se pak museli řídit při skutečné volbě řečeným, a pak.. alibismus politiků napříč spektrem v tomto ohledu nezná mezí. Připomínají absolutistického vládce, který se nechce zbavit svého nástroje moci, hračky na politické vydírání či páky, jak ovlivnit veřejné mínění na svou stranu. I to je totiž při stávající konstelaci pro politiky akt volby hlavy státu.

Proč se mi to tolik nelíbí? Jednoduše proto, že politici slibují přímou volbu prezidenta už nejméně poslední dvě volební období a to vždy jen v čase, kdy chtějí nahnat přízeň voličů. Bohužel však okamžikem sečtení hlasů po volbách a připsání peněz za hlasy na své účty rychle na své předchozí sliby zapomínají. „Museli bychom měnit ústavu, čas na to ještě nenazrál…,“ uslyšíte pak i další důvody o tom, proč se zase nebude prezident volit přímo lidem. Anebo se politici bojí, že bychom byli ušetření cirkusu, který máme tu čest sledovat třeba dneska?

Jenže „dvojsečnost“ těchto politických hrátek, zvláště v časech neustálé polarizace společnosti by se jednoho dne mohla pěkně vymstít. A ten den „D“, jak se také stále více ukazuje, se možná kvapem blíží. Co naplat, když se lídří vládní strany buší v prsa a do médií vypouští proklamace o tom, že nebude-li zvolen současný hradní pán na nové pětileté období, s největší pravděpodobností tato vláda padne. Všímá si ostentativního varování ještě někdo? Nebo na to kolegové z koalice kašlou a hrají si své hry? Anebo počítá vládní strana s ústupky o jejichž přesných obrysek ještě ani ona sama netuší zhola nic? Jistě vás napadnou i další otázky.

Ale kdo ví, proč lídry vládnoucí strany nechávají hrátky kolegů z koalice zatím v klidu. Zelení či černí vyceňují zuby a pěsti a společně s opozičními „nepřáteli“ podstrkují veřejnému mínění nejrůznější jména, kandidáty a adepty na Antiklause. Co je to, ptáte se? To je jméno člověka, který je prý schopen projít parlamentem proti současné hlavně státu. Co na tom, že prý u veřejnosti to má Václav Klaus hodně, hodně za dobře? Martinu Bursíkovi a jeho zelené partě nesedí, nesedí ani Paroubkovcům a komunistům a zdá se, že dělí dost i lidovce. Hlava z toho jde kolem a cirkus začíná opravdu připomínat létající MontyPythony. Jen ty barvy zatím chybí.

Nemusíte mít rádi Klause, Paroubka, Bursíka, ani Topolánka. Když ale zjistíte, že se mezi navrženými prezidentskými kandidáty objevují i taková jména, jako je Václav Havel, musí vás napadnout: „Tady je něco v nepořádku.“ A proč, ptáte se? Vždyť zrovna Havel toho ve světě udělal pro ČR tolik… Jenže politologové na to rychle odpovídají: „Mohlo by to být hodně kontraproduktivní.“ Politická reprezentace by totiž ukázala, že není schopná najít nového, jiného člověka a dohodnout se na něm. Proto se opakování kandidátek lidí, kteří již prezidentským úřadem prošli, zkrátka nedělá. A Havel sám, možná nechtíc potvrzuje svými výroky jen to, že o volbu spíš usiluje z trucu. „Když bych zjistil, že by mohl mít někdo z mé kandidatury strach, tak do toho jdu…,“ oznámil Havel své důvody.

Není nad to, když pravda a láska zvítězí, ale nepřipadá vám to malicherné? Jistě, Klaus je tisíckrát horší. Jenže teď nejde o Václava Klause, teď jde o prezidenta, schopnost lidí dívat se „dopředu“ a schopnost najít kompromis i se svým největším nepřítelem, či odpůrcem. Otázek je mnoho a odpovědí zatím málo. I to ukazuje na bídu domácí politické scény. Málo platné, neumíme v tom chodit, a musíme se všichni ještě hodně, moc hodně učit .Problém ovšem je, že někteří z nás si myslí, že bez nich to nepůjde.  A bez ohledu na jména, udělají proto, aby to opravdu bez nich nešlo, cokoli. Mají totiž po ruce argument, že jedině oni mají to poslání od Boha, které musí stůj, co stůj prosadit. Pak se sem bohužel ale nehodí nic víc, než anglické: God save the … Czech republic. Queen totiž nemáme.