Drama vývoje společnosti zaslouží mít poučení

Po osmnácti letech začínají, a možná že kvůli letošnímu příliš teplému zimnímu počasí, z děr a nor ve Střední a Východní Evropě vylézat stále houfněji bývalí spolupracovníci státních bezpečností, donašeči a udavači. Jistě, řeknete si, nic nového, jenom média zřejmě nemají o čem psát a tak si všímají častěji těchto osudů. Jiní to komentují slovy, že se to „tak nějak“ v těchto dnech zkrátka nahromadilo. V Polsku a na Slovensku se to hemží spolupracovníky z řad „celebrit“ katolické církve, v domácích vodách se zase objevují stále častěji obvinění ze spolupráce s STB u písničkářů, herců či bývalých premiérů.

Většina komentátorů sice unisono vyzývá, aby přehledy jmen byly ještě hustší, ale jejich apely jsou často hodně marné. Jistě se nejeden Čech, Moravan a Slezan sám sebe zeptá: „A co z toho?“ A odpověď tuší… Vždyť struktura každého dramatu má svá pravidla a jedno z nich říká, že aby bylo úspěšné, nesmí chybět KATARZE. Chcete-li vyvození, poučení a možná náprava předchozí zápletky, selhání či sjetí z cesty. A upřímně: máte pocit, že selhání ze spolupráce s českou STB obvinění dokáží s čistým štítem napravit? Anebo vůbec přiznat?

Jistě, kdo ví, jak by se zachoval on na místě toho, či onoho. Co by říkal, udělal... Ale jsme hlavně Češi a jako takoví jsme zvyklí už po desítky let všechno omlouvat a vymlouvat se na to či ono. Nejsme zvyklí říct rovnou: „Tak jo, donášel jsem… Nelze to omluvit,  proto prosím o odpuštění!“ A angažovat se třeba v obecně prospěšných pracích či něčem, co společnosti jasně ukáže, že to s omluvou myslím vážně. Proč se potom divíme, že čelní představitelé, kteří mají společnost řídit sice už s STB  nespolupracují, ale, když se objeví nějaký „problém“ nejprve tři dny mlží, pak přijdou s jednou výmluvou, za dva dny s další a po dvou týdnech už vlastně ani nevědí, co říkali na začátku. A přitom by stačilo tak málo: „Ano, žádné úplatky jsem nevzal, tady je důkaz“, nebo „Byt mi postavila firma mého strýce, protože měla nejlepší cenu a půjčil jsem si na něj u té a té banky. Tady je smlouva a dokumenty.“ A nejsou-li, pak třeba říct: „Ano, dostal jsem úplatek, chytli jste mě, odstupuji…“ Zdá se vám to naivní? Možná, ale jinak to fungovat nebude.

Domácí veřejnost není ale naštěstí ze zpráv o selhání veřejných osob ještě apatická. Vždyť jen sedmadvacet procent populace si podle agentury STEM myslí, že současní politici jsou čestnější než jejich kolegové před rokem 1989. A to není vůbec dobré vysvědčení. Bez ohledu na to, zda spolupracovali písničkáři, herci nebo umělci s STB, nebo „jen“ dostali obálku s pěti set tisíci korunami. Jedni se ptají, co přijde příště? A třeba se tajně těší, že přijde den, kdy média na svých titulních stranách přijdou se zprávou o tom, že i současný prezident, nejoblíbenější herec, zpěvák či sportovec jako mladí přicházeli sami o své vůli někam do konspiračního bytu se zaručenými zprávami o svých blízkých, spolupracovnících a kamarádech. Jenže pořád chybí to poučení. Místo toho, dostáváme řadu slov o tom, že dotyčný či dotyčná nikomu neublížili, nic neukradli a vůbec nic neudělali. A že se budou soudit.