Drtivá komunistická převaha na Nově .

František Bublan je na roztrhání, a to jak ve věcném, tak přeneseném slova smyslu. V neděli stihnul jak Otázky na ČT1, tak Partii na Primě (s Miroslavou Němcovou). K jeho vystoupením, nejen včera, ale i z dlouhodobé perspektivy, nelze zaujmout jiný než obdivný postoj. Rozšafný, až flegmatický přístup k diskusi a jakkoli závažným argumentům musí spolehlivě iritovat každého protivníka. Dobromyslný pohled vlídného strýčka ho neopustí ani ve chvíli, kdy Janu Klasovi opáčí: „Nechtějte na mně, abych vám tady vyprávěl jak to (skutečně) bylo.“

Je jedno v jakém kontextu tato věta zazněla, jedno však není, že na ni Václav Moravec nijak nezareagoval. Jinými slovy ministr říká: „Hrajte, vážený pane, naši hru pro diváky a nesnažte se odkrývat pletichy, jimiž jsme účastníky. Všechno má své meze.“

Není naopak důvod Klasovi nevěřit, když ministra následně obviní z toho, že není odborníkem na svém místě, a že jej v tomto smyslu dokonce denuncují i jeho podřízení. Nicméně relevance takového obvinění je v podstatě nulová, půjdeme-li zpátky po personách, které tento post zastávaly. Jakoby Klas nevěděl, že všechna ministerstva se obsazují podle politického klíče, což platí i o ostatních, více, nebo méně, významných institucích. Jakoby nevěděl, že odborníci politikům vlastně vadí, protože jsou schopni snadno odhalit jejich nekompetenci v problémech, u nichž se jinak mezi stejně nevědomými mohou vydávat za experty.

Jednu z výjimek ovšem představuje ministerstvo zdravotnictví, v jehož čele se vystřídalo nemálo profesně vzdělaných osob. Další diskuse na ČT1 také svedla dohromady ministryni resortu, ředitelku VZP a předsedu LOK. Po mém soudu však největším přínosem bylo předtočené vystoupení přednosty 3. chirurgické kliniky 1. LF UK. Ten zcela jednoznačně konstatoval, že zásadním problémem zdravotnictví je neochota politiků „přisypat“ do systému více peněz. Srozumitelně vysvětlil disproporci mezi nižším podílem finančních prostředků (cca 7 % rozpočtu) a relativně stejnými pořizovacími náklady na zařízení a léky (v komparaci s rozvinutějšími zeměmi).

Vše ostatní, především nastavení parametrů dílčích procesů, jejichž důsledkem je nejen finanční deficit, ale i nadužívání péče, existence pořadníků a podobné bolesti, jde opět na konto politické reprezentace. V tomto ohledu pak kontraproduktivně působí volání Jiřiny Musílkové po zřízení komise „odborníků“ po vzoru „důchodové reformy.“ Jak víme, komise v podstatě objevila objevené, přičemž její činnost zdaleka nebyla laciná. Po těchto zkušenostech lze přisvědčit Milanu Kubekovi, který ve svém prohlášení, byť jinými slovy, podpořil názor profesora Pavla Pafka.

Sedmička přinesla drtivé vítězství Zuzce Rujbrové, které vyjádřilo důvěru 76 % volajících diváků. Pavel Němec, přes veškerou snahu, ať již jde o téma práce státního zastupitelství, resp. jeho šéfky, tak třeba názorech na připravovaný zákoník práce, diváky evidentně nepřesvědčil. V každém případě diskuse potvrdila v jaké krizi se naše justice nachází.

Další informace a komentáře na: http://www.geocities.com/Nocoment2001/index.htm, konzervativním webu, který (protože) od založení nemění svoji tvář.