Gross Tlustému: Pane kolego, nechovejte se jako buran.

Teprve televizní fenomén současných dnů, reality show, pomohl zařadit politické diskuse do správné přihrádky televizní zábavy. Tyto show mají společného jmenovatele ještě se sportovními přenosy, v našich podmínkách především fotbalovými: Divák vstupuje do známého prostředí, nikdy ale nemá jistotu jak budou aktéři jednat, byť brzy prokoukne jejich styl samozřejmě neví kdo nakonec zvítězí, každopádně však tuší, že se nehraje čistá hra. To diváka více - méně vzrušuje a přitahuje k obrazovkám. Na rozdíl od BB nebo VyVolených však má tu smůlu, že nemůže pouhým zavoláním nebo posláním sms politika vyloučit a nasměrovat ho do běžného života, tedy do skutečné reality. Někteří z účinkujících se mu přitom v těchto kvazivilách motají se svými profláklými grify již příliš dlouho, a ač mu tvrdí, že při volbách je může vyřadit, pravda to není. Z nějakých nepochopitelných důvodů je totiž producent představení tvrdošíjně pouští do vily vždy jako první. V tomto ohledu se stranický politický výběr podobá více „selekci“ na Big Brothera, než, přeci jen „demokratičtějšímu,“ castingu na Primě.

Sedmička tuto neděli měla právě takové obsazení. Herecké schopnosti Stanislava Grosse i Vlastimila Tlustého jsou tak notoricky známé, že jakýkoli pokus o inovaci projevu zpravidla představuje změnu k horšímu. Třeba Grossovo tvrzení, že „dokázal prokázat,“ bylo jen velmi chabou parafrází na někdejší vágní a nevynalézavé volební heslo ODS „dokázali jsme, že to dokážeme.“ Rovněž tak jeho kolega Vlastimil Tlustý přesvědčoval z obrazovky o tom, že „prokázal prokazatelnými fakty.“ V čem však Grosse jednoznačně předčil, byla neukázněnost. Obávám se, že přesvědčení o zvyšování kreditu takovými postupy s ním sdílí jen málokdo.

Václav Moravec na diskusi evidentně nestačil, jednoduše ji nezvládl. Planě sice hrozil žlutými kartami, ale fakticky byl nečinný, takže nakonec Gross na neustálé přerušování reagoval slovy: „Pane kolego, nechovejte se jako buran.“ Někdy je až zarážející, jak lehkomyslně někteří politici ODS nahrávají svým soupeřům a jak naopak snadno dokáží promrhávat zbytky svého dobrého jména.

Jiří Paroubek a Mirek Topolánek si v Partii vpředu popsané role prohodili. Předseda ODS si dával pozor na slovní zásobu, ostentativně sebevědomý premiér zase tlačil bez skrupulí na pilu, ale i když měl k Jarkovského, potažmo Špačkově společenským pravidlům, ještě daleko, přeci jen se oproti minulému souboji ukáznil. Objektivně vzato, opět Topolánka nesemlel jako kafemlejnek, nicméně jeho taktika opakovat jednoduché, srozumitelné věty je zřejmě účinná.

V besedě konec konců oba přiznali, že jim nejde až tak o likvidaci „spolubydlícího ve vile,“ nýbrž o zisk co největšího počtu diváků. Hlavní téma, okolnosti privatizace Unipetrolu, tak na obou televizích můžeme chápat jako jeden z úkolů, který musí zúčastnění nějak zodpovědět, aniž to ale nějak ovlivní jejich setrvání ve show.

To se tak úplně netýká předsedy Grosse. Jemu reálně hrozí „vyhazov“ z politiky, což za hlavní záměr aférky označil její nechvalně proslulý protagonista, pan Zdeněk Doležel. Kdo ví, komu a čemu věřit. Vila prostě přináší překvapení.

Další podrobnější komentáře na: http://www.geocities.com/Nocoment2001/index.htm, a to nejen v rubrice Výroky (POLITIKA).