Úpadkové delikty po novele zákona o obchodních korporacích

Účelem novely úpadkových deliktů je (slovy důvodové zprávy) vytvořit prostor pro soudní diskreci, která stanoví maximální limity případných sankcí uložených za spáchaný delikt, čímž by mělo dojít k vyšší míře zohlednění specifik projednávaných případů. Mimo to novela zavádí úpravu, na jejímž základě bude možné vést o úpadkových řízeních pouze jediné řízení, přičemž dle úpravy před novelou byla vedena řízení oddělená, ač se skutkově jednalo o okolnosti totožné.

Úprava úpadkových deliktů před novelou

Úprava ZOK ve znění před účinností novely stanovila, že v případě úpadku hrozilo členům orgánů (resp. členům statutárního orgánu) upadnuvší korporace:

• (i) riziko ručení členů statutárního orgánu (včetně bývalých) za splnění povinností obchodní korporace, viz § 68 ZOK ve znění před novelou; a
• (ii) povinnost člena orgánu (a to i bývalého) vydat prospěch, který od obchodní korporace obdržel v období dvou let před právní mocí rozhodnutí o úpadku (typicky na základě smlouvy o výkonu funkce), viz § 62 ZOK ve znění před novelou.

Ad (i): Dle právní úpravy před novelou ZOK platilo, že v případech, kdy bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku a příslušný člen statutárního orgánu věděl nebo měl a mohl vědět, že obchodní korporace je v hrozícím úpadku a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinil veškerá potřebná a rozumně předpokládaná opatření za účelem jeho odvrácení, mohl soud na návrh insolvenčního správce rozhodnout o tom, že příslušný člen statutárního orgánu (a to i bývalý) ručí za splnění povinností této obchodní korporace.

Takovéto řízení probíhalo mimo insolvenční řízení, tedy jako samostatné civilní řízení. To vyvolávalo určité systematické i výkladové potíže. Smyslem řízení o úpadku obchodní korporace je v souladu se zákonnými kritérii maximálně spravedlivě rozvrhnout zbývající majetkovou podstatu obchodní korporace. Majetek, který se věřitelům podařil získat po členech statutárního orgánu se však nestal součástí majetkové podstaty. Výhodu tak měli ti věřitelé, kteří se domáhali plnění po členech statutárních orgánů na základě ručení jako první, jelikož na ostatní už nemusel žádný majetek člena statutárního orgánu zbýt.

Rovněž po značnou dobu nebylo jasné, zda může člen statutárního orgánu ručit za dluhy obchodní korporace, která již zanikla, když s jejím zánikem zanikly i její dluhy. Nakonec až v tomto roce bylo Nejvyšším soudem dovozeno, že ručení statutárního orgánu může vzniknout, i pokud již došlo k zániku obchodní korporace.

Ad (ii): Pokud bylo insolvenční řízení zahájeno na návrh jiné osoby (typicky se jednalo o dlužníka), bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku a členové orgánů obchodní korporace (tj. nejen členové statutárního orgánu) věděli nebo měli a mohli vědět, že obchodní korporaci je v hrozícím úpadku a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili veškerá potřebná a rozumně předpokládaná opatření za účelem jeho odvrácení, mohl po nich insolvenční správce požadovat vydání veškerého prospěchu získaného od obchodní korporace (typicky na základě smlouvy o výkonu funkce) za období dvou let před právní mocí rozhodnutí o úpadku. Ve většině případů však bylo možné očekávat, že členové orgánů neuznají po nich požadovaný nárok. Insolvenční správce se tak musel domáhat plnění znovu soudní cestou v samostatném řízení.

Úprava úpadkových deliktů po novele

Nová úprava úpadkových deliktů významným způsobem mění jejich koncepci. Předně dochází ke sjednocení odlišných procesních režimů do jediného řízení. O úpadkových deliktech tak bude rozhodovat jako o incidenčním sporu insolvenční soud na návrh insolvenčního správce v rámci insolvenčního řízení. Insolvenční správce bude moci takovéto řízení zahájit buď z vlastní iniciativy, anebo rozhodne-li o tom věřitelský výbor. V případě rozhodnutí věřitelského výboru však může insolvenční správce podmínit podání návrhu nebo další pokračování v řízení tím, že mu bude uhrazena přiměřená záloha na úhradu s řízením spojených nákladů.

Nová úprava rovněž stanoví, že člen statutárního orgánu spáchá úpadkový delikt, pokud k úpadku obchodní korporace přispěl a bylo-li v insolvenčním řízení již rozhodnuto o způsobu řešení úpadku obchodní korporace. Lze si klást otázku, zda skutková podstata spočívající v tom, že člen statutárních orgánu musí k úpadku přispět, vyžaduje fakticky kvalifikovanější míru zanedbání povinností statutárního orgánu. Lze se však domnívat, že nikoli. Pokud dojde k úpadku obchodní korporace, je z podstaty věci jasné, že k němu přispěl člen statutárního orgánu svým obchodním vedením. Nadto lze mít za to, že míra zavinění by měla být zkoumána v rámci diskreční pravomoci soudu o výši plnění, které je povinen poskytnout člen statutárního orgánu.

Rovněž je třeba upozornit, že ač předmětná ustanovení ZOK uvádí jako povinnou osobu člena statutárního orgánu, je okruh povinných osob na základě ustanovení § 69 odst. 2 ZOK rozšířen o bývalé členy statutárního orgánu, o osoby v obdobném postavení člena statutárního orgánu (např. likvidátor nebo opatrovník), jakož i o tzv. faktické vedoucí, kterými se rozumí každá další osoba, která se fakticky nachází v postavení statuárního orgánu, přestože není členem orgánu, a bez zřetel k tomu, jaký vtah k obchodní korporaci má. Jedná se o určité zpřesnění dosavadní úpravy a pokud v tomto textu není výslovně uvedeno jinak, jsou pod pojem statutárního orgánu zahrnuty i tyto osoby.

Doplnění pasiv namísto ručení

Úprava po novele ZOK zcela opouští institut ručení členů statutárního orgánu za splnění povinností upadnuvší obchodní korporace. Namísto něj je zaveden institut žaloby na doplnění pasiv. V případě, že na majetek obchodní korporace byl prohlášen konkurs, může insolvenční soud rozhodnout, že člen statutárního orgánu (a tedy nikoli již člen jiného orgánu) „je povinen poskytnout do majetkové podstaty plnění až do výše rozdílu mezi souhrnem dluhů a hodnotou majetku obchodní korporace.“

Díky tomu tak odpadá problém paralely insolvenčního řízení vedeného proti obchodní korporaci a samostatných řízení vedených proti členům statutárních orgánů. Krom zjevného snížení procesních nákladů by takovéto řešení mělo vést ke spravedlivějšímu rozvržení majetku, který je pro věřitele upadnuvší obchodní korporace dostupný. Plnění, k němuž bude na základě rozhodnutí insolvenčního soudu člen statutárního orgánu povinen, se totiž stane součástí majetkové podstaty obchodní korporace a jakožto její součást bude dle norem insolvenčního zákona rozvržen mezi jednotlivé skupiny věřitelů. Ač dle obecné zásady právo náleží bdělým, jeví se takovéto řešení jako spravedlivější, když například některé skupiny věřitelů nebudou znalé komplexního znění právních předpisů.

Nová úprava ZOK také přiznává insolvenčnímu soudu diskreční pravomoc co do výše plnění ze strany statutárního orgánu. Insolvenční soud „přihlédne zejména k tomu, jakou měrou přispělo porušení povinnosti k nedostatečné výši majetkové podstaty.“ Takováto úprava umožní více zohlednit specifika jednotlivých případů.

Změny u vydání majetkového prospěchu

Rovněž i u vydání majetkového prospěchu, který člen statutárního orgánu obdržel v posledních dvou letech, došlo k určitým změnám. Předně, jak již bylo nastíněno výše, bude tato otázka projednávána v rámci insolvenčního řízení. Insolvenční soud tak může rozhodnout o povinnosti vydat takovéto plnění do majetkové podstaty upadnuvší obchodní korporace. Záměrem je spravedlivější distribuce dostupného majetku věřitelům obchodní korporace. Oproti institutu doplnění pasiv je přitom nerozhodné, jakou formou je úpadek řešen a povinnost vydat prospěch do majetkové podstaty může nastat i u ostatních způsobů řešení úpadku.

Stejně jako dle znění před novelou je možno rozhodnout o vydání prospěchu pouze v případech, kdy bylo insolvenční řízení zahájeno na návrh jiné osoby než dlužníka. Ponecháním takovéto úpravy jsou členové statutárního orgánu motivováni k podání dlužnických insolvenčních návrhů. Oproti předchozí úpravě však nebude možno požadovat vydání majetkového prospěchu i po členech jiných než statutárních orgánů. Takovouto úpravu lze považovat za systematičtější. Jsou to členové statutárních orgánů, kdo zastupuje obchodní korporaci při jejím jednání a nejvíce tak ovlivňují její hospodářské výsledky. Právě oni jsou rovněž vázáni povinností dlužnický insolvenční návrh podat.

Pravděpodobně nejvýraznější změnou oproti předchozí úpravě je však okamžik, od nějž se počítá dvouleté období, v němž obdržel člen statutárního orgánu odměnu. Dle předchozí úpravy hrozilo členům statutárního orgánu, že budou povinni vrátit odměnu, kterou obdrželi v posledních dvou letech před právní mocí rozhodnutí o úpadku. V některých případech tak mohli být motivováni uměle prodlužovat řízení o úpadku takovým způsobem, aby rozhodnutí o úpadku nabylo právní moci co nejpozději. Nová úprava se proto mění tak, že členům statutárního orgánu může být uloženo vydat získaný prospěch, který od obchodní korporace obdrželi, a to až za období dvou let zpět před zahájením insolvenčního řízení. Tím je kladen důraz na obezřetné vyplácení odměn v období, kdy případné problémy obchodní korporace nemusely být veřejně známy.

Autor: David Línek, advokátní koncipient Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s.r.o.

Dále na podobné téma