Ne nadarmo se Addis Abebě přezdívá hlavní město Afriky – sídlí zde Africká Unie, řada mezinárodních institucí, neziskových organizací a také velký komplex OSN agentur. Kvůli časté fluktuaci zaměstnanců OSN se podpora nově přijíždějících pracovníků osekala na nutné minimum, což znamená telefonát v den příjezdu s informací, že jsem následující den očekáván v kanceláři Regionálního Centra UNDP. První týden jsem tedy, v rámci procesu aklimatizace na nadmořskou výšku (Addis Abeba leží v cca. 2500 m.n.m.), strávil obíháním volných bytů, než se mi podařilo nalézt „vejminek“, odkud mi cesta do práce zabere necelých 5 minut.

Práce v Regionálním Centru UNDP je dost specifická. Většina lidí si představí pod hlavičkou rozvojového programu realizaci projektů v méně vyspělých regionech a venkovských komunitách, což je částečně pravda, ale škála aktivit UNDP je mnohem širší. Já již přes rok pracuji v regionálním projektu Preventing and Responding to Violent Extremism in Africa (volně přeloženo jako předcházení a boj proti násilnému extremismu v Africe). Náš čtyřčlenný tým se sídlem v Addisu technicky a finančně podporuje celkem 20 afrických zemí v implementaci projektů, jež mají za cíl nenásilnou cestou a formou rozvoje bránit radikalizaci mladých lidí a rozmachu extremistických organizací jako jsou Boko Haram, Al-Shabaab nebo Katiba Macina. Regionální projekt zastřešuje, monitoruje a koordinuje implementaci projektů v jednotlivých státech. To pro mě znamená, že velkou porci dne mi zaberou telefonáty, semináře a online setkání s kolegy a partnery v Mali, Burkině Faso, Kamerunu, Somálsku, Súdánu a dalších afrických státech. Upřímně, v kravatě a obleku trávím více času, než bych si přál (také jsem si těch kravat mohl přivézt více než dvě z tanečních) a občas bych si rád prohodil místo s jedním z kolegů, kteří v těchto rizikových komunitách pracují. Na druhou stranu je práce v regionálním centru pestrá a dynamická. V současnosti koordinuji studii v 8 státech Afriky, která zkoumá, skrze rozhovory s bývalými členu extremistických skupin, jaké spouštěcí faktory vedou jedince k radikalizaci a jak velkou roli v rozhodování, zda se připojit k extremistickým skupinám, mají média, socio-ekonomická situace či náboženské ideologie.

Kontrast tradičního a moderního života v kostce, Addis Abeba

Jelikož trávím většinu pracovního týdne za obrazovkou monitoru se sluchátky na uších, mám o to větší motivaci prozkoumat různá místa v okolí Addisu. Nebylo jednoduché si zvyknout na život v hlavním městě, kde se jako po ulici kráčející Evropan okamžitě stáváte atrakcí, adresátem pokřiků, ale i potenciálním zdrojem financí. Kontrast mezi extrémní chudobou a bohatstvím, typický pro řadu rozvojových států, je hmatatelný na každém kroku. Lidé spící v plastových pytlích na ulici, squatující pod konstrukcemi rozestavěných budov (zejména během sezony dešťů: červen – srpen) hledící na kolem projíždějící nové Toyoty, které pendlují ve změti luxusních restaurací, klubů a hotelů.

O víkendech si často přivstanu (myšleno vykopu se z postele před 6 ranní) a než se celé město probudí do hukotu klaksonů a mumraje pouličních prodejců, vyrážím do přírody – v Addisu je totiž zelených míst pramálo. Při lenivějších víkendech navštěvuji jednu z lokálních kaváren. „And bunna tifa legale – kafe prosím“, procvičuju si jednu z frází v Amharštině, což vždy vyvolá zájem osazenstva, které se mnou přívětivě navazuje rozhovor. Místní nejsou zvyklí, že by „farenjis“ (cizinci) chodili do tradičních podniků, objednávali si v amharštině, společně s nimi usrkávali kávu na plastových židličkách, a při vůni kadidla poslouchali jednu z místních vypalovaček.

  Tradiční etiopský pokrm - placka injera - jí se rukou

Jak je zmíněno výše, životní úrovně mezi lidmi jsou diametrálně odlišné. Těší mě, že mohu nahlédnout do obou světů a nezůstat uvízlý v bublině práce-domov, což se bohužel zahraničním pracovníkům v rozvojovém sektoru ve městech stává. Pevně věřím, že v rozvojovém sektoru zůstanu i po skončení mé “etiopské mise„, ale doufám, že už bez kravaty, s vyhrnutými rukávy a mimo prostory kanceláře.

Tomáš Král, Dobrovolník OSN v Etiopii