Zachránce eurozóny M. Draghi po osmi letech končí ve funkci prezidenta Evropské centrální banky

Dnešní zasedání Evropské centrální banky (ECB) podle předpokladů žádné výraznější změny v nastavení měnové politiky nepřineslo. Ostatně po zářijovém zasedání ECB, na kterém došlo ke snížení diskontní úrokové sazby ještě hlouběji do záporu (-0,50 %) a bylo oznámeno spuštění nového kola nákupu státních dluhopisů zemí eurozóny v měsíčním objemu 20 mld. eur se startem od listopadu, se jedná o logický krok. Překvapivé nejsou ani názorové rozdíly v rámci Rady guvernérů ECB, které byly patrné již během léta a které budou i nadále určovat ráz měnové politiky. Eurozóna není a nikdy nebyla homogenním celkem a ani v blízké budoucnosti nelze očekávat, že bude jednotná měnová politika vyhovovat všem jejím členům. Nebude.

Říjnové zasedání ECB bylo zároveň posledním, na kterém v roli prezidenta vystoupil M. Draghi. Hovořit o něm jako o někom, kdo zachránil eurozónu od rozpadu, je do určité míry nadnesené, protože v dané chvíli jinou možnost ani neměl. Respektive M. Draghi udělal to, co bylo nutné, aby polevil enormní tlak na zadlužené země eurozóny a na společnou evropskou měnu. Pokud by tak neučinil, vývoj společného projektu s názvem euro by se dost možná vyvíjel jiným směrem.

Každopádně do historie se italský centrální bankéř již jako zachránce eurozóny dávno zapsal s památnými slovy pronesenými v krizovém roku 2013 – ECB je připravena udělat cokoliv, aby uchránila euro a věřte mi, bude to stačit (volný překlad). Zároveň se však do historie M. Draghi zapíše jako ten, který po osmi letech ve funkci předává měnovou politiku ECB ve stavu určité paralýzy. Možnost další expanze měnové politiky v eurozóně totiž naráží na zásadní omezení ať již z pohledu záporných sazeb (čím jsou sazby více v záporu, tím více rostou negativní vedlejší efekty), tak i kvantitativního uvolňování (limit ECB na držbu dluhopisů jedné země v maximální výši 33% jejího celkového dluhu).

Při pohledu na výnosy státních dluhopisů od Portugalska až po Estonsko a od Finska po Řecko jsou aktuální výsledky měnové politiky ECB jasně viditelné. Výnos 10letého řeckého dluhopisu je aktuálně nižší než výnos 10letého dluhopisu USA. Výnosy německých dluhopisů jsou záporné až do splatnosti 20 let. M. Draghi tak zároveň opouští ECB s jasným poselstvím – ECB udělala vše, co je nezbytné a ještě trochu víc a vytvořila ideální podmínky pro fiskální expanzi napříč eurozónou. Nyní je tedy pomyslný míč na straně evropských vlád. Navržené státní rozpočty velkých zemí eurozóny jako Francie, Itálie či Španělska na příští rok nejsou zrovna ukázkou střídmosti, vše však nasvědčuje tomu, že Evropská komise bude letos k veřejným rozpočtům výrazně benevolentnější než loni vůči Itálii. Navíc je stále pravděpodobnější, že k mírné fiskální expanzi nakonec přikročí i v Německu. Otázkou je, zda to bude stačit k výraznějšímu oživení ekonomiky eurozóny a k návratu inflace na 2% inflační cíl. Odpověď zní, že v příštím roce určitě ne.