Nejlepší způsob, jak v budoucnu zvýšit návratnost investic

Někteří investoři možná již slyšeli o takzvaném ESG. Jsou to „Environmental, social and governance criteria“. Tedy standardy týkající se činnosti firem, které jsou nastaveny v oblasti vedení firem a dopadu jejich činnosti na životní prostředí a na společnost. Na CNBC jsme nedávno mohli shlédnout rozhovor, v němž investoři Afsaneh Beschloss a Clifton Robbins tvrdili, že investice na základě ESG budou nejlepším způsobem, jak zvýšit návratnost investičních portfolií. Je to možné?

Tématu se před časem věnovala i SocGen a jak ukazují následující grafy, minimálně do jara letošního roku měl tento koncept i z čistě investičního hlediska něco do sebe. První obrázek konkrétně ukazuje, jak si vedly akcie firem s nejvyšším ESG ratingem relativně k indexu STOXX600. Druhý obrázek pak pohled dynamizuje – všímá si akcií, u nichž se rating zvyšuje rychle a naopak pomalu. Celkově se tedy na tomto základě zdá, že brát ohled na tento faktor se vyplatí (či alespoň vyplatilo). A to zejména tak, že nesledujeme ani tak společnosti s ratingem nejlepším, ale ty, kterým se nejrychleji zlepšuje. Což může na počátku období znamenat, že rating ani nemusí mít nijak vysoko.

Na celosvětové úrovni pak vypadala situace následovně:



Zpět k CNBC: Afsaneh Beschloss stojí v čele The Rock Creek Group, Clifton Robbins velí Blue Harbour Group. Podle jejich názoru by dlouhodobé investování mělo brát v úvahu všechny „stakeholdery“, tedy ty, kteří mají s danou firmou co do činění. Od akcionářů, přes zaměstnance, až po zákazníky a vlastně celou společnost. CNBC k tomu dodává, že v roce 2019 nastal rekordní příliv peněz do fondů, které zakládají svou strategii právě na ESG. Ovšem „jiní investoři jsou k němu skeptičtí, protože se obávají, že může vést k úniku jiných příležitostí“.

Já bych z trochu obecnějšího pohledu dodal, že teorií, proč vlastně existují firmy a co by měly mít za cíl, je dost. To samé platí o pohledu na to, pro koho tu vlastně jsou. Nedávno jsme si mohli například ve Víkendáři přečíst o tom, jak se v USA měnil poválečný kapitalismus: Z modelu nastaveného v Detroitu a spočívajícího na úzké spolupráci akcionářů, managementu a zaměstnanců ke kapitalismu stojícím hlavně na konceptech, jako je maximalizace hodnoty akcií. K tomu můžeme dodat různé úvahy o tom, zda firmy nemají na první místo klást vlastně zákazníka, či třeba vztahy s dodavateli a budování pevných výrobních vertikál.

Uvedené vlastně ukazuje, že firmy můžeme vnímat jako systém vztahů. A stejně jako jinde je tu podle mne klíčovým konceptem rovnováha. Pokud se vychýlíme příliš jedním směrem, budou trpět ty druhé, systém se nakonec rozkolísá, či dokonce padne. Diskuse o tom, kde by měly být priority, je tak podle mne mylná. Jde o to, jak dosáhnout rovnováhy, neřkuli harmonie. Ta se nám ale hledá těžko. Kdysi jsem například četl úvahu o tom, jak k určitému úpadku Toyoty nevedla změna jejího managementu. Ten totiž změnil dosavadní strategii zaměřenou na kvalitu na tu klasickou americkou – osekání nákladů a investic, maximalizace krátkodobých zisků, to vše ale za cenu klesající kvality. Klasický příklad toho, jak složité je hledání oné rovnováhy, která mimo jiné přináší dlouhodobou maximalizaci hodnoty akcií.

Nejlepší by podle mne bylo, pokud bychom tuto rovnováhu hledali díky naší vlastní zodpovědnosti a bez „tvrdých“ měřítek, jako je ESG. Jejich slabou stránkou může být třeba to, že půjde jen o další papírovací „audit“ a vznikne módní vlna, která zase po čase opadne. Na druhou stranu je zřejmé, že naše zodpovědnost například vůči životnímu prostředí není zrovna tam, kde by měla být (i když někdo se mnou asi nebude ani v tomto souhlasit). Takže to možná je takové klasické „second best“ řešení. Nebo pokus o něj.