Předsedou civilního kolegia Nejvyššího soudu bude od 1. ledna Jan Eliáš, který tak vystřídá Vladimíra Kůrku. Ten v roce 2018 dovršil 70 let. Jak probíhal výběr nového předsedy a na jaká rozhodnutí Vladimír Kůrka vzpomíná? Rozhovor s odcházejícím soudcem uveřejnil čtvrtletník Nejvyššího soudu AEQUITAS.
Po 31. prosinci odcházíte od Nejvyššího soudu z pozice předsedy občanskoprávního a obchodního kolegia a míříte na Ústavní soud, kde budete poradcem předsedy Pavla Rychetského. Jako by střídání těchto dvou vrcholů naší soudní soustavy bylo Vašim osudem. Když porovnáte „pro a proti“ obou těchto institucí, co byste vyzdvihnul na prvním místě? Je nějaký zásadní rozdíl v atmosféře v obou institucích?
V „atmosféře obou institucí“ je ten rozdíl, že na Ústavním soudu převažuje (subjektivně i vnějšně) uvážlivost a důstojenství, zatímco na Nejvyšším soudu dynamičnost a spor. Kvantitativní zatíženost soudce Ústavního soudu (počtem napadaných věcí) je vyšší než soudce Nejvyššího soudu, soudce Ústavního soudu však má hlediskem „ústavněprávní roviny“ ústavní stížnosti větší komfort k identifikaci věcí otevřených k věcnému posouzení než soudce Nejvyššího soudu, jenž je odkázán na mnohem přísnější podmínky (jen) přípustnosti dovolání.
Předseda občanskoprávního a obchodního kolegia, to je de facto „nejvyšší“ civilní soudce v zemi. Jak těžké je pracovat s vědomím takové zodpovědnosti?
Není pravda, jak si představujete, že bych jakožto předseda občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu byl „nejvyšší civilní soudce v zemi“; předseda kolegia samozřejmě nemůže mít – z principu – jakkoli přímý vliv na rozhodování jednotlivých soudců či senátů. Se všemi soudci jsem se setkával toliko (byť každý měsíc) na jednáních kolegia, zejména při rozhodování o publikaci vybraných rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a jediný myslitelný apel – aby naše rozhodnutí byla srozumitelná, aby směřovala k účelnému, věcně přiléhavému vypořádání předmětného právního poměru, a aby, pokud možno byla i „spravedlivá“ – jsem nemohl, ať již výslovně v obecné poloze anebo svým vstupem do konkrétní diskuze, uplatňovat jen zde a takto. Nicméně uznávám, že jsou situace, kdy předseda kolegia nutně pociťuje „odpovědnost“ mimořádně silně; jen namátkou – když občanskoprávní a obchodní kolegium jednalo o stanovisku ve věcech omezení svéprávnosti a vztahu k volebnímu právu, šlo opravdu o hodně, a to se speciálním průmětem do veřejnoprávního prostoru, jak se bude volit, kdo bude volit, jak si budou počínat volební orgány, apod.
Které rozhodnutí bylo ve funkci předsedy kolegia pro Vás nejtěžší?
Do funkce předsedy kolegia jsem vstupoval s ambicí – abych byl nějak platný – reformovat tehdejší vnitřní organizační strukturu kolegia, jmenovitě odstranit nepřirozeně velká soudní oddělení početně i agendově (kupříkladu sedm soudců a osmnáct agend) a nahradit je standardním uspořádáním tří až čtyř soudců s několika málo, pokud možno vnitřně sourodými, specializacemi. Rozhodnutí – a překonávání silného odporu dotčených kolegů – bylo to, o kterém mluvíte jako o „nejtěžším“; trvalo mi zhruba rok a půl, než se předznamenaný záměr, o jehož správnosti jsem byl bytostně přesvědčen, podařilo uskutečnit. Za zmínku v této souvislosti stojí i prosazování návrhu stanoviska, který jsem kolegiu předkládal jako původně oponentního, ve výše zmíněné věci omezení svéprávnosti a volebního práva.
Foto: NS
Když jste po návratu od Ústavního soudu pozici předsedy kolegia přijímal, co Vás nejvíce překvapilo?
Při mém návratu zpět na Nejvyšší soud mne „nejvíce překvapilo“, že za deset let, co jsem na Nejvyšším soudu nepůsobil, se jeho úroveň významně pozvedla jak z pohledu kvality odborných výstupů, tak osobnostního profilu soudců.
V otázce budoucí rozhodovací činnosti v oblasti občanskoprávní a obchodní je nyní tématem číslo jedna nový věcný záměr civilního řádu soudního, který je i Vámi (a Nejvyšším soudem jako celkem) kritizován za svoji zastaralost a nekoncepčnost. A nejen proto, že dovolání v civilních věcech navrhuje jako řádný opravný prostředek. Dokážete si představit, jak dalekosáhlé změny by přijetí takové právní normy znamenalo pro každodenní chod soudu?
K návrhu c. ř. s. jsem se vyjádřil opakovaně v rámci interního vytváření postoje Nejvyššího soudu, orientovaného pak navenek. Můj názor je zcela v souladu s ním, pakliže vyznívá – pro poměry dovolacího řízení – téměř katastroficky, ať již v poloze předjímaného dovolání jako řádného opravného prostředku, tak i z pohledu nově vymezované přípustnosti dovolání. Velmi zjednodušeně řečeno: rozhodovací poměry Nejvyššího soudu by se zhoršily výrazně, řízení by se významně prodloužilo, a Nejvyšší soud by ztratil pozici suveréna, který rozhoduje (výlučně) o tom, co si dovolací přezkum zaslouží a co nikoli.
Co považujete ve funkci předsedy kolegia za Váš největší úspěch?
„Největší úspěch“ – tady odkazuji na odpověď k jedné z předchozích Vašich otázek. Dodávám k doplnění, že – doufám – jsem přispěl i ke zklidnění atmosféry uvnitř kolegia, že všichni soudci mohli mít pocit, že se jim dostane sluchu, že jsou si navzájem ve svém vlivu co do pořádků kolegia rovni, apod. Chci věřit, že se vyrovnaly i vztahy ke kolegiu trestnímu, a konečně i k předsedovi soudu.
Jak byste stručně charakterizoval ideální stav mezi Ústavním soudem a Nejvyšším soudem? A je takový vzájemný vztah nyní lepší nebo horší, než například před 10 lety? – A proč?
„Ideální stav“ mezi Ústavním soudem a Nejvyšším soudem je takový, kdy si obě instituce navzájem důvěřují, vnímají výstupy druhé s porozuměním, jmenovitě v odlišnosti rozhodovacích podmínek a vůdčích kritérií, a – snad hlavně – si udržují navzájem institucionální respekt.
Do jaké míry jste předsedovi Nejvyššího soudu profesoru Pavlu Šámalovi radil, koho si má vybrat za Vašeho nástupce v čele civilního kolegia?
Panu předsedovi jsem – rozhodně – „neradil“; panu předsedovi jsem toliko předestřel mé hodnocení předpokladů pro výkon funkce budoucího předsedy kolegia v osobách těch – třech – soudců, kteří vyjádřili vůli takovou funkci převzít. Dal jsem najevo, že všichni – nějaké, každý jiné – předpoklady podle mého názoru mají.
Vaše soudcovská kariéra končí, jak začínala? Vzpomenete si na úplně první věc, kterou jste v taláru rozhodoval?
Někdy v červnu 1975 jsem poprvé vstoupil do jednací místnosti, a to Okresního soudu v Rokycanech, kam jsem byl coby krátce předtím jmenovaný soudce okresního soudu Plzeň-město dočasně (před nástupem základní vojenské služby) přidělen. Čekaly tam na mne věci, nařízené na mateřskou dovolenou odcházející kolegyně, které ona předtím již delší dobu vedla; občanskoprávní věci všeho možného druhu, včetně tzv. opatrovnických, a bylo jich cca patnáct. Na konkrétní věci si nepamatuji, však s jedinou výjimkou, neboť jsem v ní postupoval špatně; vycházel jsem z toho, že když zkušená kolegyně věc nařídila, měla být zralá k rozhodnutí, a já tak učinil, ačkoli ve skutečnosti k rozhodnutí zralá nebyla.
Chtěl jste být vždy soudcem „civilistou“?
Ano, civilistou vskutku – když už soudcem – jsem býti chtěl. Už proto, že tehdejší stát formuloval coby jednu z významných svých („třídních“) politik politiku trestní, nikoli však soudně civilní, maje za to, že „rozvody“ jej neohrožují (vše samozřejmě zjednodušuji). Tím nemá být řečeno, že by nebyli na soudech prvního stupně trestní soudci, kteří si zachovali morální integritu a leckdy i výbornou úroveň odbornou.
Na jaké rozhodnutí jste nejvíce (profesně) pyšný? Ať už u Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, popř. u soudů nižších? Stojíte za řadou důležitých judikátů, který Vám nejvíce utkvěl v paměti?
Na Ústavním soudu mým „utkvělým“ rozhodnutím byl návrh rozhodnutí ve věci amnestie prezidenta Václava Klause, kvůli kterému se někteří moji blízcí ode mne odvrátili (trvám i přesto ještě dnes na svém). Na Nejvyšším soudu těžko říci, rozhodně však nejde o „pýchu“; v desetiletém předchozím působení jsem byl takřka osobně odpovědný za rozhodovací praxi ve věcech (tehdejších) církevních a sokolských restitucí (protože je nikdo nechtěl „dělat“), a dále jsem měl dost významný vliv (spolu s kolegy tehdejšího senátu) na formování judikatury ve věcech výkonu rozhodnutí a později exekučních. Co do období posledních třech let snad v této souvislosti mohu odkázat nejspíše na „stanovisko“, o kterém mluvím v odpovědi na Vaši otázku číslo dva. Poctivě přiznávám – oproti tomu – že mi jedno z rozhodnutí, které jsem navrhoval k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, kolegiem neprošlo…
Co Vám bude po odchodu z Nejvyššího soudu nejvíce chybět?
Po odchodu z Nejvyššího soudu mi bude nejspíš chybět právě to, že už na něj nebudu chodit…
Mezi otázkami, které jsem Vám dal, je i něco, na co jsem zapomněl, a Vy byste rád právě takovou nevyřčenou otázku odpovídal?
Na téma otázky nepoložené: nečekal jsem nikdy v běhu mého soudcovského života, že poslední tři roky, blízké rokům „pensijním“, budou časem tak dynamickým, někdy hektickým, zhusta plným napětím, jakým ve skutečnosti skrze mé předsedování kolegia byl; leč na druhé straně: byly to roky specificky podnětné, a vlastně i zajímavé… (byť jsem již správním funkcionářem v letech 1990 až 1994 byl).
JUDr. Vladimír Kůrka
Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze Soudcem od roku 1975, začínal u Okresního soudu Plzeň-město
V roce 1976 nastoupil k Okresnímu soudu v Mostě, v roce 1990 se stal jeho předsedou
V roce 1994 byl dočasně přidělen k Vrchnímu soudu v Praze Soudcem Nejvyššího soudu jmenován v roce 1996
- prosince 2005 byl jmenován soudcem Ústavního soudu
Po skončení funkčního období soudce Ústavního soudu byl opět od prosince 2015 soudcem a předsedou senátu Nejvyššího soudu
Od 1. ledna 2016 předsedou občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
