Trump dolar z trůnu nesesadí. Jde tomu ale naproti

„Fed se zbláznil. Fed je má největší hrozba, jelikož zvyšuje sazby příliš rychle.“ To jsou dva poslední výroky z úst amerického prezidenta Donalda Trumpa na adresu měnového výboru Federálního rezervního systému. Trumpův cíl je jasný, potřebuje slabý dolar. Avšak při pohledu na letošní vývoj dolarového indexu je jasné, že ani jeho slovní „intervence“ nestačí.

Slabý dolar je jedna věc. Levnější americkou měnu by nepochybně vedle Trumpa uvítaly i rozvojové země či ty závislé na dovozu komodit. Jenže jak může Trumpova politika – oprostíme-li se od výše zmiňované snahy – ovlivnit využití dolaru jako hlavní rezervní měny? Jak ukázala data Mezinárodního měnového fondu za druhé čtvrtletí 2018, v absolutním vyjádření dolarové rezervy sice vzrostly, v tom relativním však mezikvartálně opět klesly, a to deváté čtvrtletí po sobě z posledních deseti a až na minimum od roku 2013. Dále naopak vzrostl podíl eura, čínského jüanu a japonského jenu.

Mezi hlavní důvody, proč je dolar králem, patří samotná velikost americké ekonomiky a tamního finančního systému. Vedle toho hraje roli i důvěra v silné a transparentní americké instituce, kupříkladu jako je právě Fed. V tomto směru se ve svém článku pro server Project Syndicate nedávno trefil Jochen Andritzky, který poukázal na činnost Fedu během poslední finanční krize. Ten tehdy působil v podstatě jako věřitel poslední záchrany ochotný otvírat nezajištěné swapové linky nejen s centrálními bankami vyspělého, ale i rozvojového světa. Evropská centrální banka byla ve srovnání s tím mnohem střídmější – podobné podpory od ní se dostalo jen pár zemím, a to za mnohem striktnějších pravidel.

Můžete tedy Trumpova kritika ohrozit důvěru ve Fed, a tím pádem přispět k dalšímu poklesu podílu dolaru jakožto hlavní rezervní měny? Ne, avšak tendence amerického prezidenta jsou zcela zřejmé.

Vedle svého křiklounství má ale blonďatý státník k dispozici jiný nástroj, který ovládá mnohem snadněji než Fed. Konkrétně jde o sílící protekcionismus spojený s uvalováním sankcí. Mezi nejvíce „poškozené“ země patří například Čína, Rusko, Írán a ohrožena se evidentně cítí i Evropská unie. Nelze se tedy divit, že Čína i Rusko hovoří o vytvoření vlastního platebního systému, pozadu v tomto směru nezůstává ani EU.

Společně s tím v těchto zemích začíná zřejmě probíhat - k jasnému potvrzení jsou potřeba další data, proto slovíčko zřejmě - určitá dedolarizace. Čína například v červnu osekala svou expozici na amerických státních dluhopisech o 6 miliard dolarů až na nejnižší úrovně od června 2017 (jde o třetí měsíční pokles v řadě). Banka Goldman Sachs pak nedávno upozornila, že podobně se zachovalo i Rusko, resp. ruská centrální banka, která pravděpodobně v souvislosti se sankcemi prodala 85 miliard dolarových aktiv z celkového drženého objemu 150 miliard dolarů a následně je vyměnila za aktiva denominovaná v eurech a jüanech.

Jak již bylo řečeno, k potvrzení trendu světové dedolarizace budou samozřejmě potřeba další data. Již teď se ale mnozí shodují, že příspěvek Donalda Trumpa je v tomto směru patrný. Bude ale natolik patrný, aby dolar sesadil z aktuálního trůnu hlavní rezervní měny? Nebude. Pokud ano, sám Trump by byl jen vzhledem ke své expanzivní fiskální politice sám proti sobě. Stejně tak se mu nepodaří „zlomit“ Fed a už vůbec se nepodepíše na velikosti americké ekonomiky a finančního systému. Zapomínat nelze ani na americké firmy. Jsou to právě ony, které z globálního využití dolaru nejvíce profitují. A upřímně, americká konglomerátní lobby je to poslední, proti čemu by se chtěl Donald jakkoliv stavit.