První republika a období socialismu: zlatá léta pro uhelnou energetiku

Když v roce 1879 rozsvítil Edison svou první žárovku, těžilo se na území dnešní České republiky téměř 11 milionů tun uhlí ročně. Uhelné alias parní elektrárny tudíž byly logickou volbou i při elektrifikaci českých zemí. Uhlí rovněž hrálo významnou roli při plánování veřejných zdrojů – už před první světovou válkou se uvažovalo o velkých parních elektrárnách právě v oblastech uhelných pánví.

„Uhlí od začátku průmyslové revoluce plnilo roli klíčového energetického zdroje a v této roli pokračovalo i v rámci elektrifikace. Uhelné elektrárny přispěly společně s vodními k rychlému rozšíření elektřiny v Československu a umožnily rozvoj průmyslu, na jehož tradici jsme pyšní dodnes,“ vysvětluje Ladislav Štěpánek, člen představenstva a ředitel divize klasická energetika ČEZ.

Zlatá léta rozvoje i válečné stagnace

V době vzniku samostatného Československa fungovala největší parní elektrárna v Praze. Výrobna v Holešovicích (spuštěná na začátku století) disponovala v roce 1918 výkonem 32 000 koňských sil, tedy necelých 24 MW. O osm let později byla přebudována na parní teplárnu a předurčila tak trend, který trvá dodnes. Hned za ní stála s 30 000 koňskými silami parní elektrárna v severočeských Trmicích, která jako teplárna funguje dodnes. Poloviční výkon měla Východočeská elektrárna v Poříčí, kde rovněž dosud ČEZ elektřinu vyrábí. Parní elektrárna Andělská Hora na Liberecku měla 20 000 koňských sil.   

Po vydání zákona „O soustavné elektrizaci“ z roku 1919 vyrůstaly až do roku 1939 různé elektrárny a elektrárničky na celém území prvorepublikového Československa doslova jako houby po dešti. Zatímco na Slovensku se zaměřili hlavně na výstavbu vodních elektráren (Váh), v Čechách a na Moravě probíhalo vedle výstavby nových zdrojů i neustálé rozšiřování a modernizování stávajících jak podnikových, tak i městských elektráren. Významnou roli začaly hrát rovněž závodní elektrárny budované převážně v bezprostřední blízkosti uhelných dolů. Za zmínku stojí například ve 20. letech let minulého století postavená elektrárna Ervěnice I na Mostecku či zprovoznění elektrárny Karolína na Ostravsku. V meziválečném období tak bylo na území republiky v provozu 91 turbín s průměrným jednotkovým výkonem 7,91 MW.  V letech 1919–1939 navýšily všeužitečné společnosti – které měly povinnost zájemce o elektrifikaci připojovat – výkon parních elektráren o 354,7 MW. V roce 1920 přitom činil celkový výkon všech evidovaných elektráren 800 MW.

Během nacistické okupace výstavba nových zdrojů stagnovala. Byly dokončeny jen vodní elektrárny rozestavěné ještě před druhou světovou válkou, z nichž nejznámějšími a fungujícími dodnes jsou Štěchovice a Vydra. Jediná nová teplárna s elektrickým výkonem 200 MW vyrostla v Záluží u Mostu během výstavby závodu na výrobu syntetického leteckého benzínu z uhlí.

V roce 1941 započala výstavba elektrárny Ervěnice II, která měla být s 1000 MW nejvýkonnější na světě. Plán vytvořit na území okolo Mostu obrovské chemické a energetické komplexy, které by sloužily jako zdroje pro německý průmysl, vzal pochopitelně s porážkou nacistického Německa za své. Nicméně v roce 1948 byly v rozestavěné elektrárně uvedeny do provozu první kotel a turbína, stavba byla dokončena v roce 1952. Elektrárna Ervěnice II s celkovým výkonem 140 MW – oproti plánovanému 1 000 MW – ukončila provoz v roce 1980.

Tři desetiletí elektrárenské výstavby

Znovuoživení průmyslu po skončení druhé světové války znamenalo i návrat k navyšování výrobních kapacit elektrické energie. Do provozu tak byly koncem 50. let uvedeny elektrárny Hodonín, Poříčí II, Opatovice a Tisová, na začátku 60. let pak elektrárna Mělník I. Zároveň nastala éra první generace nových elektrárenských výkonů s přechodem na blokové uspořádání kotel – turbína. V některých elektrárnách staršího typu se navyšovaly stávající kapacity turbogenerátorů, takže měly výkony od 25 přes 32 a 36 až po 50 MW. S novou výstavbou se ovšem již definitivně přecházelo na výrobní jednotky o výkonech 50 či 55 MW. Rovněž byl zahájen vývoj bloků o výkonech, které známe dnes, tedy 100 a 200 MW.

V letech 1960 až 1965 se již naplno rozběhla výstavba uhelných elektráren s výrobními bloky 110 MW. První tři byly postaveny v elektrárně Tisová, po šesti měly Tušimice I a Prunéřov I. První „dvoustovka“, která je dnes v depozitu Národního technického muzea v Praze, byla zprovozněna v elektrárně Ledvice.

Celkem bylo ve velkých parních elektrárnách v období 1960–1970 zprovozněno 1 980 MW nových výkonů.  Koncem roku 1970 tak bylo v provozu 20 jednotek po 32 MW, 26 jednotek a bloků 50 až 55 MW, 21 bloků po 100/110 MW a 3 bloky po 200 MW.

V roce 1970 se začala psát prvními dvěma zprovozněnými bloky 200 MW i historie elektrárny Počerady, následně k nim přibyly další dva a stejný počet i v roce 1978. Elektrárna Mělník v té době měla 4 x 110 MW.  

„Ve druhé polovině 70. let byly zprovozněny elektrárny Dětmarovice, Tušimice II a Chvaletice, všechny s výkonem 4 x 200 MW. Velký skok nastal ovšem již v roce 1975, kdy byl spuštěn Mělník III s jediným, zato však s 500 MW blokem. Jako poslední byla v bývalém Československu roku 1982 kompletně zprovozněna elektrárna Prunéřov II s pěti výrobními bloky, každý o výkonu 210 MW. Tou vůbec nejmodernější uhelnou elektrárnou v portfoliu ČEZ je pak nadkritický blok v Ledvicích s výkonem 660 MW a uvedený do zkušebního provozu v listopadu 2017,“ konstatuje Ladislav Štěpánek.   

V období 1970 až 1989 bylo nově vybudováno 8 640 MW elektrárenských výkonů. Vesměs se jednalo o 110 a 200 MW bloky, výjimkou byly Elektrárna Prunéřov II s 210 MW a Mělník III s jedním 500 MW blokem.

Ekologizace elektráren od 90. let

Prudký rozvoj uhelných elektráren si vybíral daň na životním prostředí a uvědomovali si to i socialističtí plánovači. Jediný pokus o odsíření (Tušimice II), který se začal realizovat v 80. letech, ale nikdy nebyl dotažen do konce, neboť odsiřovací jednotku sovětské provenience se nepodařilo vůbec uvést do provozu. Teprve po politických a společenských změnách listopadu ´89 došlo k mohutným investicím do ekologizace uhelných zdrojů.

V letech 1992–1998 tak elektrárenská společnost ČEZ realizovala patrně nejrozsáhlejší a nejrychlejší ekologický a rozvojový program v Evropě, jehož cílem bylo snížit škodliviny vypouštěné do ovzduší uhelnými elektrárnami. V rámci tohoto programu v hodnotě 46 miliard korun přímých investic a cca 65 miliard investic souvisejících se oproti úrovni na počátku 90. let podařilo snížit emise SO2 o 92 procent, pevných částic popílku o 95 procent, emise oxidů dusíku o 50 procent a oxidu uhelnatého o 77 procent. Na první vlnu ekologizace navázala roku 2006 druhá u těch uhelných elektráren, s nimiž Skupina ČEZ počítá v delším horizontu. Komplexní obnovou tak prošly elektrárny Tušimice II a Prunéřov II, postaven a zprovozněn byl i vysoce ekologický nový zdroj o výkonu 660 MW v Elektrárně Ledvice, který patří mezi nejmodernější v Evropě. Součástí druhé vlny byla i výstavba nového Paroplynového cyklu v Počeradech.

„Vybrané uhelné bloky budou v následujících letech odstaveny, modernizované chceme provozovat ještě po nějaký čas dále. Do roku 2050 plánuje ČEZ být uhlíkově neutrální. Éra uhelných elektráren v českých zemích se po téměř dvou stoletích důstojně uzavře,“ dodává Ladislav Štěpánek.

Ota Schnepp, mluvčí Skupiny ČEZ pro severní a střední Čechy