Eurozóna má na výběr pár špatných možností. A pak také katastrofu

Devatenáct zemí eurozóny sleduje nyní jako celek podobnou fiskální politiku jako během předchozího vrcholu ekonomického cyklu. Podle Matthewa C. Kleina z FTAlphaville evropské elity přesvědčily samy sebe, že je to tak správně, nicméně ve skutečnosti je ekonomika eurozóny mnohem slabší než během předchozího boomu a podle toho by také měla vypadat její fiskální politika.

Slabost evropské ekonomiky je zřejmá například z toho, že míra nezaměstnanosti se stále pohybuje na vysokých číslech, a to zejména v případě, pokud se podíváme na eurozónu mimo Německo. Tam se nezaměstnanost pohybuje 4 procentní body nad předkrizovými úrovněmi. Ve srovnání se stavem, který panoval před několika lety, je to výrazné zlepšení, ale z celkového pohledu jde stále o katastrofu.

Vlády obvykle v podobných situacích dosahují rozpočtových deficitů, protože nemají tak vysoké daňové příjmy a naopak musí vydávat více na různé programy sociální podpory. S ohledem na výši nezaměstnanosti Klein tvrdí, že nyní by země eurozóny jako celek měly více stimulovat, a to možná až o 500 miliard eur ročně. A Klein připomíná, že eurozóna na rozdíl od Spojených států nešla cestou fiskální stimulace ani v krizových letech. Svou rozpočtovou politiku naopak prudce utáhla.

Ohledně rozpočtových přebytků se obvykle zmiňuje Německo, ale dosahují jich i vlády v Řecku, Litvě, Lotyšsku, Lucembursku, Nizozemí, na Maltě a Kypru. „Samozřejmě existuje důvod, proč vlády v eurozóně nesnižují daně a nezvyšují své výdaje. Došly k přesvědčení, že utažená fiskální politika je podmínkou setrvání v měnové unii. Pokud by ji nesledovaly, přišla by panika a bankovní krize a následně prudký odliv kapitálu ze země. A ECB by zasáhla pouze v případě, kdy by se vláda vrátila ke zvyšování daní a omezení výdajů,“ píše Klein. Dochází tak k tomu, že tento přístup má velmi negativní důsledky, protože „země, které by z uvolnění fiskální politiky těžily nejvíce, mají nejnižší pravděpodobnost posunu k ní“.

„Itálie a Španělsko by pravděpodobně měly mít ve srovnání se současným stavem dvojnásobné rozpočtové deficity, ale pak by měly problém s ECB. Země, které mají pro fiskální stimulaci velký prostor, jako je Německo, Nizozemí či Lucembursko, zase nejsou reálně schopny stimulovat natolik, aby posunuly poptávku v celé eurozóně na úrovně, které by dávaly s ohledem na současnou ekonomickou situaci smysl,“ míní Klein. Nejčistším řešením je podle něj federalizace, kterou lze provést třemi způsoby:

Za prvé, národní vlády z fiskálně silných zemí by přešly k deficitům a přímo by podporovaly země s vysokou nezaměstnaností. Jenže v praxi je těžké si představit, že by Němci a Nizozemci s něčím takovým kdy souhlasili. Druhou možností je nastavení fiskální politiky jednotlivých zemí přesně podle toho, co si vyžaduje jejich ekonomická situace, navíc s tím, že ECB by jim pomáhala svou politikou. Tady ale zase narážíme na zákaz poskytování přímých půjček vládám a na celkový koncept fungování ECB.

Nakonec je tu možnost vytvoření nových institucí ve stylu společného ministerstva financí, které by na sebe převzalo některé funkce jednotlivých vlád. Tato nová instituce by vybírala investiční projekty po celé eurozóně, financovala by je, mohla by zajišťovat společné pojištění vkladů a sociální pojištění. Financována by byla celoevropským zdaněním a vydáváním společných obligací. Šlo by o přelomovou změnu, která je ale podle Kleina mnohem více v souladu s duchem evropského projektu, než je současný stav či dokonce rozpad měnové unie. „Čím déle budou Evropané otálet s přijmutím nevyhnutelného, o to více roste pravděpodobnost, že přijde ještě něco horšího,“ uzavírá Klein.

Zdroj: FTAlphaville