Máme si mezi zahraničními investory vybírat jen ty „žádoucí“?

Máme chránit vybrané domácí firmy před tlaky z ciziny? Na úrovni investic to v určitých případech smysl dává. Na úrovni standardního zahraničního obchodu se zbožím a službami už je to složitější.

Je třeba rozlišovat přinejmenším dva druhy ekonomického ochranářství. První, o kterém se dnes diskutuje hlavně, se týká investic, přičemž jde o rozlišení zahraničních investorů na žádoucí a nežádoucí. Žádoucím investorem je ten, který kupuje místní firmu v tradiční snaze řídit ji s větším ziskem než dosavadní vlastník. Z toho pak mívají prospěch zaměstnanci na mzdách i místní stát na daních (tedy pokud si umí pohlídat neférový únik zisků přes převodní ceny atd.). A dosavadní vlastník uvolní svůj kapitál, který pak může využít jinde, třeba také s větší efektivitou, a tedy ziskem.

Naopak nežádoucí je ten zahraniční investor, který chce (mnohdy na pokyn své vlády) místní firmu koupit ne kvůli zisku, nýbrž proto, že se tak dostane k citlivým místním informacím nebo nástrojům – dejme tomu se stane součástí místní kritické infrastruktury. A to se pak může, zvolíme-li extrémní případ, hodit třeba ve válečném konfliktu. Už delší dobu proto upozorňuji, že Česko, ostatně jako každá země s nezakrnělým pudem sebezáchovy, by se měla takovým investorům bránit. Tedy vytvořit si standardizovanou proceduru pro rozpoznávání investorů žádoucích a nežádoucích. Případné určité z toho plynoucí snížení ekonomické efektivnosti a blahobytu je cenou za vyšší bezpečnost a obranyschopnost.

Samozřejmě vyvstávají otazníky: Jak zajistit, že tato procedura nepodlehne korupci a nebude zneužívána pro jiný než tento účel nebo že nepovede k únikům citlivých informací? Zde bude třeba se velmi pilně učit od jiných zemí, kde systematický kontrola investic existuje už léta. Jak rozpoznat, která aktiva jsou bezpečnostně kritická a jak hodně kritická? (Jak hodně je tedy pro českou obranyschopnost významná například firma Travel Service, která se navíc nedávno stala téměř stoprocentním vlastníkem ČSA?) Jak kompenzovat vlastníkům dotčeného aktiva pokles jeho hodnoty poté, co se všichni potenciální kupci dovědí, že nakládání s tímto aktivem je z bezpečnostních důvodů v menší nebo větší míře omezeno? (Jak bychom se tedy zachovali například ke Korean Air poté, co by se – čistě hypoteticky – dověděla, že svůj podíl v ČSA nesmí firmě Travel Service prodat, protože jde o citlivé aktivum, jehož vlastnictví dominantně v rukou firmy Travel Service, vlastněné částečně čínskou CEFC, nechceme z bezpečnostních důvodů dopustit?)

Přes všechny tyto nejasnosti má podle mého soudu monitoring investic do citlivých partií české ekonomiky smysl. V té či oné podobě tento monitoring používá zhruba polovina Evropské unie, loni se k jeho zavedení odhodlalo nově například Německo. Celá léta už takový mechanismus funguje třeba v Norsku nebo v USA.

Druhý a tradičnější typ ochranářství je dán snahou podpořit domácí firmy v jejich konkurenčním boji s cizinou. Východiskem je zde obvykle takzvaná teorie „dětských odvětví“, podle které je třeba zejména mladší ekonomiky na přechodnou dobu chránit před zahraniční konkurencí, asi jako chráníme malé děti před agresivními dospělými. Ochrana probíhá například formou dovozních cel, což pomáhá chráněným domácím firmám. Přechodné zhoršení kupní síly domácí populace je tak cenou za pozdější vyšší dlouhodobou prosperitu a blahobyt.

Existuje celá řada ekonomických historiků, podle kterých si zejména USA a Británie v minulých stoletích vybudovaly svou dnešní silnou pozici právě intenzivním protekcionismem tohoto typu. Je tady ovšem jedno velké ale: dopředu se dá jen velmi špatně rozpoznat, které odvětví v rámci místní ekonomiky je tím perspektivním budoucím šampionem, jenž si zaslouží selektivní vládní podporu. A navíc možnosti využití tohoto typu ochrany nám dnes v praxi výrazně ztěžují evropská pravidla pro veřejnou podporu a mezinárodní obchodní dohody, kterých je Česko účastníkem.

Michal Skořepa