Areál společnosti Vyrtych, a.s. Foto: Vyrtych, a.s.

Daňoví poradci: Finanční správa měla k rozsudku NSS v kauze Vyrtych mlčet nebo přiznat chybu

Komora daňových poradců (KDP) nesouhlasí s reakcí Finanční správy (FS) na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2018, č. j.  5 Afs 60/2017 – 60  ve věci společnosti Vyrtych a.s. Rozsudek se týká nároku na odpočet DPH. Soud dal za pravdu společnosti Vyrtych. FS ale uvedla, že soud potvrdil, že podvod nastal. „Z rozsudku naopak vyplývá, že v daném případě má daňový subjekt nárok na odpočet, protože  neodvedení daně, ke kterému u jiného článku řetězce došlo, nemůže být  samo o sobě považováno za podvod na DPH,“ kontruje člen prezídia KDP Jiří Nesrovnal.

Podle zmíněného rozsudku je znakem podvodu ve smyslu evropské judikatury to, že jeden z účastníků daň neodvede a další si ji odečte, nelze však za „jednoho“ a „dalšího“ automaticky považovat „kteréhokoli“ z účastníků v řetězci obchodů. Vždy je třeba hledat vazby mezi neodvedením daně, nárokováním odpočtu a povědomím o možném podvodu. „Opačným způsobem by byla zcela nepřípustně zakládána objektivní daňová odpovědnost kteréhokoli subjektu zapojeného v obchodním řetězci a odpovědnost za pohyb a osud zboží,“ uvedla soudkyně Lenka Matyášová.

Prezidentka Komory: Takto se nepostupuje

„Z rozsudku vyplývá, že ani v rámci boje proti daňovým podvodům není možné postupovat tak, že daň bude vybrána u toho subjektu v řetězci, kde to jde nejjednodušeji,“ konstatuje prezidentka Komory Petra Pospíšilová.
A to bez ohledu na to, zda má tento subjekt s neodvedením daně jiným plátcem cokoliv společného. Význam tohoto rozhodnutí vidí daňoví poradci v tom, že srozumitelným způsobem shrnuje, jak by správci daně měli, ale především také neměli postupovat, při prověřování daňových podvodů.

„Z hlediska této konkrétní kauzy je třeba si klást otázku, jak vůbec mohl tento příběh dospět až k Nejvyššímu správnímu soudu a proč nezasáhl zejména odvolací orgán,“ dodává Nesrovnal s tím, že v kontextu projednávané věci je obtížné si  představit, co víc měl daňový subjekt udělat pro to, aby přesvědčil správce daně o oprávněnosti svého nároku. Jak dále uvádí, Nejvyšší správní soud konstatoval, že nebyl předložen žádný faktický důkaz o tom, že stěžovatel věděl či mohl vědět o jakémkoli podvodném jednání, které by se týkalo DPH. To je však  základní předpoklad pro nepřiznání nároku na odpočet, který v tomto případě nebyl naplněn.

Nesrovnal: Finanční správa měla mlčet

Podle Pospíšilové proto není zřejmé, z čeho vychází vyjádření Finanční správy ze kterého vyplývá, že v projednávané věci došlo k podvodu na DPH a finanční úřad pouze nedostatečně doložil, že daňový subjekt nemá z tohoto důvodu nárok na odpočet DPH, a proto nelze  souhlasit s tvrzením Generálního finančního ředitelství, že Nejvyšší správní soud potvrdil, že podvod nastal a v tomto ohledu existuje podpora pro zvolený postup Finanční správy. „Z rozsudku naopak vyplývá, že v daném případě má daňový subjekt nárok na odpočet, protože  neodvedení daně, ke kterému u jiného článku řetězce došlo, nemůže být  samo o sobě považováno za podvod na DPH. Na základě jednoho případu jistě  nelze paušalizovat, avšak z vyjádření Finanční správy bohužel  vyplývá, že zvolený postup považuje za obecně správný. Buď měla Finanční správa mlčet anebo přiznat chybu,“ dodává Nesrovnal.

Dušan Šrámek