Pochybná investiční strategie manažerských legend

Našli bychom celou řadu případů, kdy se hlavním tahounem ceny akcií stala nějaká manažerská hvězda. Evidentním příkladem současnosti je Tesla, býval to Apple a ještě dlouho před ním GE, když v něm vládl Jack Welch. Jde o situace hodně pochybné a investoři by si na ně měli dávat pozor.

Nyní se spekuluje o tom, že z GE odejde Welchův nástupce Jeff Immelt, který stál v čele firmy 16 let. Jeho postavení už ani zdaleka nedosahovalo pozice celebrity jako u jeho předchůdce a GE se také postupně přeměnil z korporátní hvězdy na firmu trhem zavrhovanou, u které se naděje kladou zejména do toho, zda a nakolik dojde k jejímu rozporcování.

O GE jsem tu psal nedávno, ale opětovnou motivací k návratu k tomuto tématu mi je nedávno zveřejněná úvaha známého investora Barryho Ritholtze. Ten poukazuje na to, že Welch se dostal ke kormidlu v roce 1981, když končil několikaletý medvědí trh a rozbíhal se akciový býk, který nakonec vydržel pádit 18 let. Welch tedy možná byl výjimečným manažerem, ale načasování mu skutečně přálo. A nejen ono. Během zmíněného býčího trhu zvýšil GE své tržby o 385 %, ale kapitalizace vzrostla o 4 000 %. Příčinou je vedle pohybu valuace zejména růst ziskovosti firmy. Tedy to, kolik firma ze svých tržeb vyždímala. Či přesněji řečeno, vymasírovala – viz níže.

Immelt přišel do GE na počátku medvědího trhu, který trval celých 13 let (2000 – 2013). Za jeho vedení firma prošla finanční krizí. Po roce 2000 se navíc ukázalo, že předchozí pravidelné překonávání očekávaných čtvrtletních čísel bylo trochu moc pravidelné – firma masírovala svá čísla a k tomu často posloužil GE Capital. Pokuta za tuto masáž nakonec dosáhla 50 miliard dolarů. Immelt tedy musel uklízet po Welchovi, ale ten si během svého působení dokázal vybudovat takovou pozici superhvězdy, že někteří akcionáři dodnes popírají, že by učinil jakoukoliv chybu. Pomohlo mu k tomu i to, že GE vlastnilo NBC a tudíž i mezi investory známý kanál CNBC, který Welchovi budoval jeho image.

„Welch měl štěstí na timing, Immelt ne. Účetní skandály v GE Capital pramení z období, kdy vládl Welch. Pak přišla ještě finanční krize a to vše znamenalo, že Immelt se mu v očích veřejnosti nemůže vyrovnat. Dosahovat výjimečné ziskovosti je prostě něco jiného, než vysvětlování, že došlo k účetní manipulaci a že již se to nebude opakovat. Přes to vše je Welch stále považován za zlatý standard managementu“, píše Ritholtz. A já se s jeho pohledem ztotožňuji. Výše uvedené je pro mne dalším důkazem toho, že příliš velká hvězdnost škodí jak hvězdě, tak těm, na něž „svítí“.

Příběh GE také ukazuje, že téměř nadpřirozené schopnosti, které jsou někdy některým korporátním lídrům připisovány, jsou ve skutečnosti do značné míry odrazem výhodného prostředí na trhu (v tom horším případě podváděním). Diskuse o tom, zda je pro úspěch (či zkázu) firmy rozhodující stav odvětví, či její vnitřní slabé a silné stránky (tedy v konečném důsledku management), je nekonečná a pravda asi bude někde uprostřed. Největší tragikomedií je v ní každopádně kombinace velmi vlídného prostředí a mizerného managementu, který díky oné vlídnosti dojde k závěru, že je managementem výjimečně dobrým. Nedoceněnými hrdiny všedních dnů jsou naopak excelentní manažeři, kteří se musí dennodenně potýkat s tlakem ultrakonkurenčního trhu a odvětví jen proto, aby firmu drželi při životě. Takoví se ale do médií a knih o lídrech nedostávají.

Lao-c' psal, že nejlepší vládce je ten, o kterém lid neví. Na první poslech to může znít jako nesmysl, ale jsem přesvědčen, že v tom je skryta hluboká pravda. A ta navíc hovoří jak o vládci, tak o těch, kterým vládne – vyspělá společnost (a firma) žádnou hvězdu/zachránce nepotřebuje (a nesnaží se u něj najít svou spásu). Investiční strategie opřená o přefouknuté manažerské legendy je pochybná, i když v době jejich největší slávy může podobné vození se na sentimentu vydělávat.