Profesorka Věra Adámková: "Vadí mí, že se plošně neočkuje proti tuberkulóze a že přitom nebylo znovu provedeno zhodnocení přínosu vakcinace, i když známe důvody, které vedly k ukončení povinného očkování. Vadí mi to vzhledem k migračním jevům." Foto: MB pro ZD

Zdravotní výbor bude řešit spíše odborné problémy než politická zadání, říká jeho předsedkyně

Profesorka Věra Adámková se po loňských parlamentních volbách stala poslankyní za hnutí ANO a předsedkyní Výboru pro zdravotnictví. Do politiky ji přivedl pocit spoluodpovědnosti za věci veřejné i dlouholetá známost s rodinou Andreje Babiše. Zdravotní výbor chce vést racionálně, zejména zkrátit rozvleklá jednání. „Pokud si to neřekneme za dvě hodiny, jsou dvě možnosti: buď věc předkladatel neumí vyjádřit a my ji špatně chápeme, nebo jsme všichni trochu neschopní,“ tvrdí. Ráda by se zasadila o přehodnocení očkování proti tuberkulóze i stále navyšování platů zdravotníků. S dosavadní prací ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha je spokojena a bude se ministerstvu snažit spolu s kolegy z výboru pomáhat.  Zdravotnickému deníku se v rozhovoru profesorka Adámkovu mimo jiné svěřila, co jí trápí v českém zdravotnictví, jak vnímá postavení sester a jak by chtěla zlepšit informovanost obyvatel o kvalitě potravin.

 

Jak moc dobrými politiky jsou lékaři?

Lékaři jsou zvláštní skupina lidí. Ať se to někomu líbí či ne, máme velkou úctu k pacientovi a snažíme se pro něj udělat to nejlepší, někdy i za cenu toho, že ho chráníme před některými nepříjemnými sděleními, která by možná měl vědět. To nás někdy přivádí trochu do problémů. Přestože má politika v současné době pejorativní nádech, je závislá na lidech, kteří ji dělají. Nevím jistě, jestli všichni chápou, že politika je kompromis možného. Když pak zdravotníci třeba vidí, že se neubírá řešení nejsprávnějším směrem, je možné, že místo aby jednali, volí radikální řešení akutního zánětu – někde vykřiknou, zařvou a podobně, což v politice nemusí být nejlepší. Takže zdravotníci jsou asi dobrými i špatnými politiky, závisí osoba od osoby, jak je kdo schopen domluvit se a přijmout názor, který třeba není nejlepší.

Medicína, na rozdíl od politiky, nemůže být demokratická, o léčbě se nehlasuje, ale postupuje se podle rozhodnutí nejlepšího lékaře…

Už od antiky byly různé školy, které vedly osobnosti – ať už to byl Galén, Hippokratés, nebo později Ibn Sína. Není to tak, že by medicína vůbec nebyla demokratická, ale je to trochu rada starších. Je zkušenostní vědou. Některé choroby, které se projevují jinak než je obvyklé nebo jsou relativně vzácné, člověk vidí dvakrát, třikrát za život. Pak je rád, když mu někdo jiný řekne: já už jsem toto také viděl a vypadalo to podobně. I v diagnostické části v současné době musíme zvažovat, jakou cestu zvolíme, protože není možné zaškrtat žádanku na biochemii od začátku do konce – tolik krve nikdo z nás nemá. Zrovna tak jsou vyšetřovací metody, které mají vedlejší efekty, jako je záření. Zvažujeme tedy, jaký postup zvolit, aby se diagnóza potvrdila a pacient měl co největší komfort.

Není problém lékařů právě v tom, že přijdou do politiky, kde musí dělat kompromisy, které v zájmu pacienta obvykle nedělají?

Dělají je těžko, ale je mnoho zdravotníků (lékařů), kteří umí pracovat i v politice velmi dobře.

Na druhou stranu, nakonec i v lékařské praxi se musejí vyrovnat s omezeními jako je třeba nedostatek financí…

Jsme neradi omezeni financemi, protože bychom si pro pacienty přáli to nejlepší, tedy bez omezení. Chápeme ale, že to moderní svět neumožňuje.

Co tedy motivuje profesorku medicíny z prestižního IKEM jít do politiky?

Nejprve tomu předchází velmi dlouhé váhání, konzultace s kolegy a nakonec snaha pomoci systému. Česká medicína je velmi dobrá a v některých oblastech na světové špičce, ale vždycky se dá něco zlepšit. Teď se potýkáme s tím, že je zdravotnictví takzvaně bezplatné pro všechny, ale všichni chápou, že někdo to zaplatit musí. Žádná firma nedá zadarmo své výrobky, jako jsou léky, či přístroje a my je kupujeme na světových trzích. Zaplať pánbůh za solidární zdravotní péči, kterou máme, za ni jsem velmi vděčná. Byla bych velmi nerada, aby v současné době neměl pacient prostředky na pomoc, která by se mu měla dostat. Můžeme ale určitě zlepšit komunikaci a podívat se na sdílení dat. Můžeme zvyšovat komfort pacientů tím, že uděláme jedno vyšetření v nějakém zařízení, a budeme-li data sdílet, tak pokud za měsíc potřebuji totéž, ukáže se, že pacienta nabírat nemusím, protože se na to mohu podívat. To naráží na řadu legislativních věcí ve smyslu ochrany osobních údajů a bezpečnost sdílených dat. Prolíná se to tedy mnoha obory a musíme na tom ještě hodně pracovat, protože je to pole neorané. Navíc si myslím, že v 21. století nepatří ke špičkové medicíně opakovat zbytečně odběry a vyšetření, když data máme.

Kdo vás oslovil – jak jste přišla na myšlenku jít do politiky?

V průběhu asi 15 let mě oslovilo mnoho stran, ale možná je to věkem, že člověk cítí větší odpovědnost za stav věcí veřejných. Pak je tu další věc, že se známe s rodinou pana inženýra Babiše dlouho, takže jsem po zralé úvaze usoudila, že zkusím pomoci.

Když se podíváme na lékaře jako lobbistickou skupinu v parlamentu, byla vždycky početně silná. Přesto si stěžují, že jim politici nerozumí. Proč se lékařům jako zájmové skupině nedaří dosáhnout svých cílů?

Početně jsme snad relativně silná skupina. Nevím, zda je možné nazvat lékaře lobbistickou skupinou, když tak v nejlepším slova smyslu, ale nejsme tak dobrými vyjednavači. V momentě, kdy by se měl někde objevit i dílčí ústupek, který není to nejlepší pro naše občany, zvažujeme, co přinese negativního a nejdeme bezohledně do vyjednávání. Jako skupina neumíme sicilský gambit šachistů. I s kolegy z jiných stran, s nimiž komunikujeme, se shodujeme, že nejdeme do sporu na ostří nože. Najednou vidíme ostatní jako potencionální pacienty, což je naše slabina. Než bychom tam někoho nechali křičet a bouchat do stolu, i ti silní pánové si pak říkají, aby se mu něco nestalo, a raději spor neeskalují. Je to podprahové vnímání, ale už mi to potvrdili i kolegové, kteří jsou v politice déle.

Když člověk sleduje zasedání zdravotního výboru, často vypadá spíše jako lékařský seminář. Lékaři mají pocit, že musí sdělit své zkušenosti. Uvažujete jako předsedkyně o racionalizaci jednání výboru tak, aby bylo více politické a méně lékařské?

Máme štěstí. Přestože jsme z různých politických subjektů, jsme skupinou lidí velmi dobrou. Už jsme se domluvili, že náš výbor bude odborný ve smyslu řešení konkrétních problémů spíše než politických zadání, i když chápu, že jde o kompromis možného – nikdo nemůže jít přes něco, co je v programovém prohlášení jeho strany. Důležité bude se dohodnout, aby se věci řešily ku prospěchu našich občanů. Jsem přítelem racionálních řešení, takže asi i příspěvky malinko zkrátíme. Na druhou stranu musím říct, že výbor v předchozím období pracoval velmi dobře.

Zasedání ale bývala velmi rozvleklá.

Už jsem veřejně avizovala, že by zasedání měla trvat maximálně dvě hodiny. Pokud si to neřekneme za dvě hodiny, jsou dvě možnosti: buď věc předkladatel neumí vyjádřit a my ji špatně chápeme, nebo jsme všichni trochu neschopní. A byla bych nerada, aby platila varianta b), takže to bude a). Těší mě, že na výbor chodí hodně hostů – nás tam vždy sedí kolem čtyřiceti, někdy i více. Budeme také pravidelně zvát ministerstvo, proto budeme velké schůze pořádat raději ve středu odpoledne, aby tam mohli zástupci ministerstva přijít po dopoledním zasedání vlády. Nechci, aby odpovídali na cyklostylovaných papírech, ale aby přišli a my se mohli zeptat a také abychom věděli, jestli je na ministerstvo zdravotnictví ten den z vlády nějaký úkol. Tím pádem jim můžeme pomoci nebo je kontrolovat.

Co vás ve zdravotnictví akutně nejvíce trápí?

Určitě se musí udělat racionalizace poskytované péče, protože měšec není bezedný. Všichni přirozeně chtějí víc, takže je potřeba udělat pečlivou a racionální kontrolu všech spotřebovaných prostředků. Jsou samozřejmě nemocnice, které poskytují péči velmi kvalitní, a pak takové, kde to tak není. Kvalita péče je ale celosvětově velmi obtížně hodnotitelná a často se berou věci, které se dají dát snadno do tabulky – třeba doba čekání v ordinaci, což je ale zástupný problém, není to o kvalitě péče. Někdy si také pacienti stěžují na to, že je málo personálu. Víme, jaký je stav, a budeme se to snažit řešit, ale jde o komplexní záležitost. Není to jen o penězích, ale také o kompetencích a trendu do budoucna, v čem bude možné se vzdělávat a jaké tam budou jistoty. Je potřeba mít stabilní kádry.

Kde vidíte hlavní příčiny nedostatku personálu, zejména sester?

Jde o profesi, která je velmi namáhavá. Není to o chození v bílém a píchání injekcí, to je jen třešnička na dortu. Spousta sestřiček ve věku přes čtyřicet, některé hned po mateřské, odchází, protože má problémy se zády a klouby. Důvodem je, že oddělení jsou taková, jaká jsou – zdravotní sestry mnohdy vykonávají povinnosti sanitářky a sanitáři/sanitářky zase mnohdy dělají i další úkony, které jsou nad rámec jejich povinností, takže pokud na oddělení máte několik těžkých ležících nemocných, je to velmi náročné. Přitom dnes pacienti nemívají proleženiny, což je za cenu velmi kvalitní sesterské péče. Je tu ale jeden problém z minula, kdy sesterskou práci zčásti dělal doktor a pomocnou sestra. My bychom proto měli jasně rozlišit kompetence, tady ale narážíme i na problém finanční. Když máte zaokrouhleně nástupní plat u doktora 20 tisíc a sestry 15 tisíc, kolik dáte sanitářce? 13 tisíc za to, že tam 8,5 hodiny fyzicky i psychicky těžce pracuje? Na některých odděleních, jako je následná péče, bohužel, lidé více umírají. Práce je tedy nejenom fyzicky, ale psychicky nesmírně náročná. Pak už jde i o peníze, protože jinak nemáme co nabídnout. Jsem proto pro tabulky, aby personál měl jistotu, že peníze dostane, ale ty tabulky musejí mít jiné hodnoty než dnes. Kdybychom odměňovali podle zákona o mzdě, mnoho by pro tyto profese nezbylo a víme z praxe, že dohadování těchto zaměstnanců o jejich spravedlivé finanční odměně není v mnoha zdravotnických zařízeních lehké.

Minulý rok byly navýšeny odměny za směnnost a průběžně roste výše platů. Jak z vlastní zkušenosti vnímáte současnou situaci – pomohla tato opatření, nebo je situace stále stejná?

Známá věc je, že peníze jsou důležité, ale tak první půlrok. Samozřejmě je třeba dát víc peněz, když jde o tak namáhavou práci. Pokladní v Lidlu má 28 tisíc – tolik dostane sestra až za delší období. V malých nemocnicích pak zaplať pánbůh za někoho, kdo odbornost má, protože odtud lidé tolik neodchází. Kdyby pak ale vedle otevřela automobilka, tak je neudržíte, zejména muže, kteří jsou důležití – oddělení, které má jednoho sanitáře, má vyhráno, protože pomůže s těžkými pacienty.

Budete jako předsedkyně výboru podporovat navýšení platů?

Určitě, panu ministrovi v tom pomůžeme.

Myslíte, že pomůže i změna vzdělávání?

Ještě to prochází diskusemi. Ani mezi samotnými sestrami v tom není úplně jasno. Plánujeme setkání s Českou asociací sester a ve výboru máme erudovanou osobu z ošetřovatelství, takže i v tomto směru s tím budeme dále pracovat. Vzdělávání teď prošlo určitým vývojem, někdo s tím spokojen je, jiný ne. Varianta 4+1 řešila akutní nedostatek sester, na druhou stranu tehdy implementace vysokoškolského studia navazovala na EU, takže to vždy bylo s něčím svázáno, ale diskuse teď určitě bude probíhat ve spojení s ošetřovatelskými obory, které k tomu mají říct hlavní slovo. České sestry jsou ale velmi dobré.

Podívejme se teď na úhrady. Doporučení OECD a dalších organizací mluví o větším důrazu na ambulantní sféru, prevenci. Myslíte si, že by bylo správné přesunout prostředky směrem k ambulancím z nemocniční péče?

Trend zrychlení diagnostiky i léčby vidíme v posledních 15 letech a já ho vítám. Do jisté míry je dán i rozvojem technologií. Je zbytečné, aby člověk tratil tři dny v nemocnici, když to není nutné, ale samozřejmě to nesmí jít na úkor kvality péče a zdraví. Péče se tedy čím dál více musí přesouvat do ambulantní sféry, ale i tady platí, že musí zůstat kvalitní. Na druhou stranu v zemích, kde péči přesunuli, je tato péče do jisté míry kontrolovaně vyžadovaná. Jsou státy, kde má pacient od praktického lékaře doporučené vyšetření a v případě, že je neabsolvuje, pojišťovna mu další zdravotní péči nezaplatí. U nás ale nejsme zvyklí na to, že pojišťovna zasahuje do toho, jak se péče čerpá. Zdravotní pojišťovny mají dobře spočítané, že dodržování schématu preventivních prohlídek se vyplácí, protože potom nemocnost v některých směrech klesá. U nás to ale takto provázáno není, navíc chybí legislativa – nelze něco malifikovat. Trend přesunu do ambulantní sféry je ale celosvětový.

Nám se ve Zdravotnickém deníku zdá, že stát selhává v osvětě obyvatelstva, zejména v oblasti očkování. Přibývá podvodů a falešných informací, ale lidé se nemají kde dozvědět ověřené informace. Máme tu ministerstvo, SÚKL, co se týče léků, či Státní zdravotní ústav, který jsme hodně kritizovali kvůli vakcinaci či prevenci HIV. Mohl by tady výbor pomoci a na tyto instituce, zejména SZÚ, více došlápnout?

My si na ně můžeme došlápnout jen velmi málo. Připravujeme společná jednání a pevně věřím, že se situace zlepší.

Ale zase nějaký vliv máte i mediální pozornost.

Už jsme o tom mluvili s panem ministrem. Domnívám se, že řadu věcí by si měl dělat stát. On musí určit trendy a stanovit rozpočet. V tomto směru se musí i Státní zdravotní ústav více zapojovat do hry. Musíme se podívat i na některé preventivní programy v dětském věku – stále třeba máme zmrazené tabulky výšky a váhy dětí z roku 1991. Je rok 2018 a populace i děti vyrostly. To má vedlejší efekt. I štíhlé dívky, protože jsou vysoké, kupují velikost L nebo XL a jim připadá, že jsou tlusté, i když to není pravda. Roste tak počet dětí s poruchami příjmu potravy, a to i chlapců. Chlapci nad 12 let věku téměř ve 40 procentech nejsou spokojeni se svou hmotností, což asi není úplně normální. Zde je úloha státu – celoplošně zjišťovat základní antropometrická a jiná deskriptivní data obyvatelstva a umožnit jejich další využití pro zdravotnické účely.  Stejně tak je třeba udělat screening rizikových faktorů civilizačních chorob. Jedna organizace na to nemá a téměř to nelze udělat z grantových prostředků, protože pak musíte mít výstup v impaktovaných časopisech, které jsou většinou zahraniční a nezajímají je specifika české epidemiologie. V této oblasti by se tedy měl více zapojit do hry Státní zdravotní ústav, aby z toho stát mohl dál vycházet v demografických trendech, které jsou dnes zastaralé. Před několika lety už k tomu bylo podepsané memorandum mezi SZÚ, ministerstvem zdravotnictví, 3. LF a IKEM, které jsem organizovala, jenže pak vyměnili ministra a tak to skončilo.

Přes tři roky se ve Zdravotnickém deníku věnujeme vyvracení fám ohledně očkování, ale nikdo na to moc nenavázal, zejména žádná státní instituce. Veřejnost věří fámám čím dál víc a proočkovanost klesá. Trápí vás to?

Máte-li proočkovanost proti určité nemocni ve vysokém procentu populace, je její výskyt pouze náhodný, protože není, kde by se šířila. Jenže tím, že se proti některým nemocem neočkuje, tak kdo ví, jak na tom budeme za deset let. Vadí mí, že se plošně neočkuje proti tuberkulóze a že přitom nebylo znovu provedeno zhodnocení přínosu vakcinace, i když známe důvody, které vedly k ukončení povinného očkování. Vadí mi to vzhledem k migračním jevům.

Před zhruba deseti lety se rozhodlo o vyřazení očkování proti tuberkulóze z povinného schématu zejména kvůli tomu, že vakcínu provázely nežádoucí účinky, které nebyly vyváženy jejím jednoznačným prospěchem.  

To bylo před deseti lety. Podívejte se, jak je to dnes v Evropě s počtem lidí, kteří nikdy nebyli na nic očkováni. Třeba dojdeme ke stejnému závěru, ale musíme se na to podívat. Budeme tedy požadovat odpověď po ministerstvu zdravotnictví, které může úkolovat jednotlivé organizace, což my nemůžeme. K tématu můžeme udělat semináře a věnovat se mu, ale tam naše možnosti končí. Díky úzké spolupráci s ministerstvem ale doufám, že se dobereme výsledků, které vám třeba za rok budu moci říct a které budou reálné v současných podmínkách a možnostech.

Možná by zdravotní výbor mohl pomoci ještě v jedné specifické záležitosti. Nemocnice čerpají evropské peníze ještě z končícího rozpočtového období na své IT vybavení, včetně například ochrany dat a GDPR. Zájem je obrovský a v současnosti převyšuje alokovanou částku o dvě miliardy korun. Ty by se daly alespoň zčásti najít v dosud nevyčerpané částce jiných rezortů. O případné realokaci rozhoduje ministerstvo pro místní rozvoj. Jak by v tomto mohl zdravotní výbor pomoci?

Ptala jsem se na to. Informace stará několik dní je, že musí ministerstvo zdravotnictví požádat, aby bylo možné prostředky alokovat dál. To se zatím nestalo. MMR nemůže samo někomu přikázat, že mu peníze dá, ale je ochotno je v rámci platné legislativy realokovat.

Už několik let běží reforma psychiatrie. Jak hodnotíte její rychlost?

Řeší se dlouho, ale ve spolupráci s Psychiatrickou společností a předními psychiatry. V daném momentě reforma narážela i na legislativu, takže nebylo jednoduché ji dát do pohybu. V současnosti zase naráží hlavně na nedostatek kvalifikovaných psychiatrů. Proto musí dojít k podpoře celého profilu psychiatrické péče. V momentě, kdy někde otevřou centrum duševního zdraví, je třeba, aby tam byli lidé z nemocnice. Když je tam psychiatrické lůžkové zařízení, nedostalo by zase bez lékařů pojišťovnou proplacený statut. Vůbec to tedy není lehké a v praxi se objevuje řada problémů. Je také pravda, že obor byl dlouho neatraktivní, protože pracovat s těžce duševně nemocnými je psychicky náročné.

Minulý výbor si pravidelně předvolával odborného garanta reformy, aby shrnul poslední vývoj. Plánujete něco podobného?

Jsme ve spojení se všemi společnostmi včetně psychiatrické.

Podobná otázka k problematice sociálně-zdravotního pomezí, na které si minulá vláda vylámala zuby. Poměrně dost se věc řešila na sociálním výboru, a i když se tomu věnoval i výbor zdravotní, bylo to méně často. Obdobný pocit jsme měli na ministerstvu zdravotnictví. Budete usilovat o větší zapojení zdravotnického rezortu?

S paní ministryní práce a sociálních věcí i paní inženýrkou Maxovou ze sociálního výboru jsem ve spojení. Rozdělili jsme si i podvýbory tak, abychom neměli jeden stejný. Je třeba si uvědomit, že stále v praxi nemáme definované sociální lůžko. Když je někomu sto let, kdo – až na výjimky – nepotřebuje pomoc? V mnoha případech ale potřebují pouze pomoc sociální, nemohou být doma sami, protože mají třeba kamna na pevná paliva a uhlí pod kůlnou, takže to nejsou schopni ve sněhu zvládnout a třeba skutečně není možnost zajistit pro daného člověka sociální péči, tato realita je regionálně rozdílná. Domácí péče, stejně jako sociální, se musí posílit, ale musí být kvalitní. Dnes ovšem tito lidé často skončí zbytečně ve zdravotním zařízení – nezatopí si, takže se obrátí na praktika a není nemocnice, která by takového člověka nevzala, vždycky na něm nějakou diagnózu najdete. Takový člověk je ale ve zdravotním systému zbytečně – nepotřebuje vstávat v šest, aby mu změřili teplotu, vezme si svých několik prášků a víc od nás nepotřebuje. Proto je třeba to vymezit i ve smyslu nějakých sociálních stacionářů.

Je to ale otázka domluvy resortů. O sociálních lůžcích se mluví velmi dlouho. Před deseti lety také byli dva ministři ze stejné strany, ale stejně tento záměr MPSV torpédovalo. Je tu nyní zase příležitost učinit nový pokus?

Je třeba definovat zdravotní péči ze zdravotního pojištění, abychom dovedli spočítat, kolik jsme schopni za péči zaplatit. To dnes nevíme. Navíc je tu řada věcí, které se dělají v rámci preventivních programů, ale zároveň už dnes patří do hrazené péče. Je tedy třeba racionálně zhodnotit stav, aby se netratily peníze. Jestliže je něco hrazeno ze zdravotního pojištění, není třeba na totéž vyčleňovat peníze z preventivního programu, což asi rok paralelně fungovalo třeba u karcinomu prostaty.

Myslíte, že budete společnými silami schopni prosadit v parlamentu v tomto volebním období definici sociálního lůžka do zákona?

Je to reálné a vůle tu je.

Ještě dávno před volbami jste zmiňovala, že vás zajímá kvalita potravin a problém ve vztahu ke zdraví. Budete mít prostor a čas s tím něco udělat?

Doufám, že ano. Chceme spolupracovat s výrobci potravin, respektive s ministerstvem zemědělství, které tam je jako garant. Jako lékařský stav chceme, aby lidé měli co největší informovanost. Existují třeba paradoxní alergie například na petržel, kde záleží i na stopovém množství. Na druhou stranu chápu výrobce, že chce na obal dát jen hlavní věci, protože je pak etiketa dlouhá, my ale chceme, aby měl člověk informace všechny. Chceme také, aby lidé dostávali kvalitní potraviny, protože když jim doporučujeme nefarmakologická opatření, což je pouze pohyb a strava, potřebujeme jistotu, že jim říkáme pravdu.

A vy ji nemáte?

Není pravda, že ji nemáme, ale výrobců je mnoho a já to chci říct jako class efekt – příkladně, když si vezmete kukuřičné křupky, nebude tam lepek. Na etiketu se ale musíte podívat vždycky.

Možná by tedy mělo být i na internetu nějaké místo, kde si lidé informace najdou?

Ano, v tomto směru už se něco děje. Zejména jde o ministerstvo zemědělství a i potravinářská komora se snaží, ale stále je co vylepšovat.

Takže to nejsou ani tak legislativní změny?

Zákonů je tolik a dělat další bez rozmyslu nic moc nepřináší. Podívejme se na ty stávající, možná je pozměňme, a kde je to špatně, tak vyměňme.

Jde ale spíše o přístup výrobců k zákazníkům.

Přesně tak. Musí tam být pravdivé informace. Teď jsme měli program, kdy přišli šiřitelé reklamy na léčivé přípravky, že nechtějí nést odpovědnost, kterou přinesl zákon z minulého roku. Jenže u léčivých přípravků a podobných věcí je jiná situace než, když si kupujete auto. Pokud si přečtete, že v tomto autě nikdy nebudete bourat, víte, že je to nesmysl a klamavá reklama. Ale u léčivých a potravinářských přípravků už tomu tak není. Lidé si je kupují s nějakým záměrem, mají třeba chorobu a chtějí s ní něco dělat. Měli jsme člověka, který si zakoupil přípravek na kvalitu kloubů, ale měl artrózu a vyrazil na horskou turistiku, kde si udělal únavovou zlomeninu, protože uvěřil tomu, že kosti budou jako zamlada.

Je to tedy otázka regulace reklamy?

To je velmi složité a budeme to řešit. Nikdo zase nechce výrobce omezovat ve smyslu, aby nemohl nabízet na trhu. Je ale třeba si uvědomit, že pokud jde o léky, tak zejména starší lidé nebo ti, kdo mají nemocného člena rodiny, jsou velmi vulnerabilní. Jestliže se tam pak napíše, že přípravek pomáhá, věří tomu. Měli by tedy dostat kvalitní informaci. Lidé se někdy chtějí léčit sami, aby někde neobtěžovali, ale mohli by něco zanedbat.

Poslední okruh: jak jste spokojena s prací pana ministra Vojtěcha?

Jsem spokojena.

Když pan ministr začal v médiích náznakem mluvit o systémových změnách, například o racionalizaci nemocnic, poměrně rychle to schytal od některých politiků či zdravotníků. Jak se na toto téma díváte vy?

Bylo to trochu nešikovně vyjádřeno. Spíše to myslel tak, že někde nevíme, jak tečou peníze. To zajímá i naše pacienty, a zrovna tak kvalita péče. Pak by se muselo jednat s těmi, kteří by v žebříčku neuspěli, jakou chystají nápravu.

Ministr provedl mnohé personální změny. Nás třeba překvapilo, že sloučily dvě velké sekce a lvůli tomu odešel například zkušený tvůrce úhradové vyhlášky Tom Philipp. Ptáte se ministra i na personální změny?

Ve smyslu personálních změn jsme s panem ministrem nehovořili. Je tam krátce, má svou představu a my do toho nezasahujeme.

Všechno směřuje ke vzniku koaliční vlády a dojde tedy ještě k nějakým změnám. Mělo by si hnití ANO udržet post ministra zdravotnictví, stojí o něj?

Asi nejsem na tuto otázku správná osoba. Protože jsem zdravotník, tak mě samozřejmě ministerstvo zdravotnictví zajímá nejvíce.

A kdyby se znovu vybíral ministr a vám post někdo nabídl?

Dostala jsem nabídku několikrát.

Proč jste ji nevzala?

Po mnoha zváženích vidíte, jak jsem si vybrala, považovala jsem to tak za lepší.

Tomáš Cikrt, Michaela Koubová