Co by spustilo dluhovou krizi vyspělých zemí? Nejspíše ropa

Vyspělé země tíží dluhy. Jak poukazuje hlavní ekonom banky Natixis Patrick Artus, míra zadlužení neklesla ani po roce 2008, „přestože tehdy proběhla dluhová krize.“ Ekonom ale dodává, že ani současná výše dluhů není problémem v případě, že se sazby budou dál držet na nízkých úrovních. Konkrétně na úrovních, které se nacházejí pod tempem růstu nominálního produktu. Pokud tedy uvažujeme o tom, co by mohlo vyvolat dluhovou krizi v zemích OECD, měli bychom uvažovat zejména o možnosti prudkého růstu sazeb.

Následující graf dokumentuje vývoj celkového zadlužení zemí OECD, zadlužení veřejného a soukromého sektoru (domácností a firem). Zatímco zadlužení soukromého sektoru po roce 2008 dosáhlo svého vrcholu a následně přišel jeho pokles, veřejné dluhy v poměru k HDP nadále rostly a až v poslední době se tempo jejich růstu znatelně zmírnilo:

Natixis poukazuje na to, že centrální banky mají nyní pod kontrolou celou výnosovou křivku – tedy jak sazby krátkodobé, tak sazby dlouhodobé. Této kontroly se podle banky nevzdají a z tohoto pohledu je tudíž riziko prudkého růstu dlouhodobých sazeb malé. Je možné, že by ekonomické oživení a změna fungování trhu práce vedly k rychlejšímu růstu mezd a následně k vyšší inflaci. To by se projevilo vyšším růstem produktu a také vyššími sazbami. Podle Artuse by se v takovém případě mohla v některých zemích objevit krize likvidity, ale celkově by nedocházelo k insolvenci (s předpokladem, že by se sazby stále držely pod tempem růstu nominálního produktu).

Skutečným rizikem by naopak byl růst cen ropy, který by se na jedné straně projevil vyšší inflací a vyššími sazbami, na straně druhé by ale brzdil ekonomický růst. Trhy by se tak měly obávat prudkého růstu poptávky po ropě, který by celý proces mohl spustit. Znatelný růst cen ropy by totiž mohl vyvolat dluhovou krizi vyspělých zemí.

Druhý obrázek ukazuje, že úrokové náklady u veřejného dluhu, dluhu domácností a dluhu firemního sektoru (v poměru k nominálnímu produktu) i přes výše popsaný vývoj dluhů klesají. Příčinou je zmíněný výhodný poměr mezi výší sazeb a tempem nominálního růstu. U veřejného dluhu se tak nyní úrokové náklady zemí OECD pohybují nad 2,5 % HDP, zatímco v polovině devadesátých let to bylo téměř 5 % HDP: